Lepší málo než nic

5. část

Seskočil ze hřbetu na betonovou podlahu skladiště. Bellus ho vzal zpět. Jeho přirozeným instinktem bylo vracet se do hnízda, ve kterém se narodil. Jeho inteligence byla větší než prostého zvířete, ale nebyl ještě dost vyspělý, aby dokázal rozhodnout, jestli je jejich skrýš stále ještě bezpečná nebo nikoliv. Nebyla, ve skutečnosti byla sotva obyvatelná díky vyraženým střešním oknům a rozdupanému a rozházenému midgardskému vybavení, které byl nuce nashromáždit, aby tu přežil. Přehlédl tu spoušť jen krátkým pohledem. Ve své podstatě ho to nezajímalo, dostal, co potřeboval, teď se hodlal soustředit hlavně na to, jak slzy co nejdříve použít. Sáhl do kapsy a zároveň s tím si strhl náhrdelník z krku.

Dal oba kameny vedle sebe. Měly stejný tvar, stejný lesk, byly stejně těžké, zněly stejnou magickou písní a patřily k sobě jak dvě poloviny srdce. Poznával je, nebo alespoň jeden z nich, z útlých dětských let, kdy zdobil zápěstí Všeotce. Věděl o nich vše, do podrobností, které znala jen sama jejich tvůrkyně, a proto si byl jist, že jejich barva je prostě špatně. Modrá a zelená. Kdyby to neznělo víc než hloupě, řekl by, že jsou pokažené, jenže magické předměty se obvykle jen tak rozbít nemohly, zvláště ty, které vytvořila snad nejmocnější čarodějka Asgardu.

Sevřel krystaly pevně v rukou, potlačujíc potřebu jimi mrsknout o nejbližší zeď. Ničemu by to nepomohlo, nerozbily by se a jen stěží by to vyřešilo jeho problém. Musel najít klidné místo, kde nebude pravděpodobné, že ho S.H.I.E.L.D najde, a tam se teprve pokusit přijít na příčinu podivné barevnosti Slz. Nic jiného ho nezajímalo, včetně nepříjemného pocitu v hrudi a žaludku, který značil, že se průstřely od kulek rychle zatahují a srůstají.

Do ramene ho šťouchl horký vlhký čenich. Odstrčil ho stranou.
„Teď ne Bellusi.“

Žalostné zakňourání, které mu odpovědělo, také ignoroval, nejdřív chtěl najít něco, do čeho krystaly odděleně uzavře, aby na sebe nemohly působit. Co však přehlédnout nemohl, byla tupá rána těžkého těla padajícího na zem. Obrátil se po zdroji toho zvuku a srdce se mu okamžitě úzkostně sevřelo, stejně jako žaludek. Bellus ležel kousek opodál na boku, dračí hlavu složenou na zemi, a zakrvácené břicho se mu těžce zvedalo a zase klesalo. Až teď viděl, že ta midgardská zvířata jeho chlapci ublížila víc, než se na první pohled zdálo. Uschoval krystaly v rukávu a přiklekl k Bellusovi.

„Můj milý, co ti to ti odporní hrubiáni udělali,“ zamumlal částečně tázavě, i když věděl, že mu na to Bellus stěží odpoví. Neznal ještě tolik slov, aby popsal svou bolest. Byl na to ještě příliš malý, teprve se učil pojmenovávat základní věci, poznávat vlastní jméno a Lokiho, chtít po něm cokoliv víc mohl zkusit až do budoucna. Teprve ve chvíli, kdy vůbec bude vědět, jak inteligentního tvora zplodil.

„Isä?“ zasyčela hadí hlava, ta vždy zachovávala ze všech tří největší rozvahu.

„Je to v pořádku. Nemusíš se bát,“ slíbil velmi vážně a pohladil psí hlavu.

Svými slovy si ale nebyl úplně jist, ještě nevěděl, co je s dračí hlavou, která se prakticky nehýbala. Tlamu měla zkrvavenou, ale ne rudou midgardskou krví, nýbrž svou vlastní zelenou. Na první pohled na ni ale žádné tak velké zranění neviděl. Musel ji zvednout nahoru, za psího kňourání, a důkladněji prohlédnout. Až pak mu došlo, že krev musela jít zevnitř, snad společně se zvratky, nebo mohla být vydávena ven z plic, ale to by byla spíše červeno zelená, ne jen zelená. Temně rudé oko se pomalu z části otevřelo a to, co se v něm zalesklo, ho donutilo se zle zamračit a sevřít rozzlobeně čelisti. Byla tam vepsána bolest, velké utrpení, které si jeho Bellus nezasloužil.

„Hodný Bellus, isä?“ zakňourala psí hlava.

„Velmi hodný Bellus,“ odsouhlasil nesoustředěně, zrovna opatrně otevíral šupinatou tlamu, aby se mohl podívat dovnitř.