Lepší málo než nic

11. část

Sledoval obrazovku kamery z výslechové místnosti. Byl na ní Fabia Marciana, nejspíš jeden z mála lidí, obyčejných lidí bez superschopností nebo rozsáhlých zločineckých plánů, který se vůbec kdy podíval do výslechové místnosti S.H.I.E.L.Du. Rozhodně se ale nezdál být nějak vyvedený z míry tím, kde se nachází, ani způsobem, jakým ho do centrály dopravili – Natasha s Clintem omráčili jeho bodyguardy, když vycházel z jednoho klubu, chytli ho, strčili do auta a dovezli až sem.

Seděl poklidně na dřevěné židli, sveřepě povýšený výraz v očích i na tváři, a v klidu čekal. Vypadal, že pro něj vlastně není nic zvláštního sedět v jakékoliv výslechové místnosti, a nejspíš ani nebylo, podle toho jak dlouhý byl seznam podezření z trestných činů, pro které byl vyšetřován a leckdy i zadržen, a rovnou z nich i obviněn. Nikdy mu nic neprokázali, ovšem na policii musel strávit dohromady možná i několik let svého života.

„Ten chlap vypadá jak kus velkého, bíle omítnutého koňského hovna,“ ohodnotil Fury.

Dalo by se říct, že měl ředitel tak trochu pravdu. Marciano opravdu téměř odpovídal rčení - širší než delší, zvláště když to podtrhnul obrovským bílým oblekem a rudou kravatou, která z obleku čněla jako výstražné znamení na všechny strany. Kdyby tady byl Stark, určitě by neopomněl okomentovat, že měl pravdu, a to hned nadvakrát. Nejenže Marciano nosil bílý oblek, on i jezdil i bílým autem, alespoň z jednoho takového ho Clint prý vytáhl.

„Chce vypadat větší, než je, proto taky ta křiklavá kravata. Zvířata to dělají pořád a jde jim to líp než jemu,“ ohodnotila Natasha stroze. „Uděláme to tiše nebo hlasitě? Já chci hlasitě, už dlouho jsem nemohla pořádně do něčeho praštit. Je to zábava.“

„Vezměte si to jako narozeninový dárek, Romanovová,“ svolil Fury.

„To je milé. Kdybych sepsala data narozenin všech svých identit a vyvěsila je na tabuli v jídelně, dostanu pokaždé takový dárek?“ zeptala se Natasha a vyklenula zvědavě obočí.

„Data narození většiny vašich identit jsou tajná,“ zahučel Fury.

„Mně je říct můžeš. Budu ti dávat dárky,“ ozval se tiše Clint z druhé strany sledovací místnosti.

„Tobě, Hawkeyi? Nikdy,“ zablýskla jeho směrem úsměvem.

„Zkusil jsem to.“ Mírně pokrčil rameny.

„Potřebuju ale tebe, Steve, někdo musí dělat hodného poldu,“ obrátila se k němu s natěšeným leskem v očích.

„Rozumím. Po S.H.I.E.L.Dovsku?“ zeptal se na oplátku a usmál se jejím směrem.

„Vždycky a jedině tak.“

Přikývl. Nebylo to poprvé, co si s Natashou rozdělili role na hodného a zlého, a ta kladná padla na něj. Byl v ní už celkem jako doma a vlastně se ani nejednalo o roli v pravém slova smyslu, jednoduše jen navrhl to, co by navrhl bez ohledu na úlohu, která mu byla dána. Tak to hodlal udělat i tentokrát, když vstupoval do výslechové místnosti a poprvé se naživo střetl s Fabiem Marcianem.

Pohlédli si do očí. Trvalo jen chvíli, než si ho zločinec ocenil jako neškodného, protože se pohrdavě ušklíbl a pohodlně se opřel na židli. Na jeho úšklebek Steve odpověděl zdvořilým kývnutím, se kterým za sebou zavřel dveře, a pak přešel ke stolu.

„Dobré odpoledne, signore Marciano. Jsem Steven, ale můžete mi říkat Steve, a jsem tu, abychom si promluvili o jedné delikátní záležitosti,“ začal s veškerou slušností, i když si to muž před ním rozhodně nezasloužil. Na seznamu jeho zločinů se pro Stevovy oči zvláště vyjímala kolonka s obchodem se zbraněmi, které byly dováženy do chudinských čtvrtí New Yorku, kde se jimi pak zabíjely děti uvězněné v ganzích. Něco takového jednoduše nebyl schopen přehlédnout a už vůbec ne odpustit.