Lepší málo než nic

14. část

Nebylo mu po vůli ponechat své přátele v bitvě s Lokim už v prvním náčrtu strategie, musel však seznat, že je jediný z nich, kdo se mohl bratrově zplozenci rovnat silou, následovat ho vzduchem a domluvit mu mírově, než to dítě napáchá škodu a způsobí smrt nevinných. Bylo to dítě, na tlamách mu byla vidět naivita a v očích naprostá oddanost svému otci, když se snesl na betonový břeh veza Lokiho na svém hřbetě. Někdo takový píseň boje, kterou mu Loki poslal, uposlechl bez přemýšlení o následcích, i kdyby byl stokrát chytřejší, než byl pravděpodobně Bellus. Pořád měl blíže ke zvířecí říši než k té asgardské a midgardské, byl tedy jen hloupým dítětem oddaným svému otci, který měl černé úmysly. Nic, co by se stalo, tedy nebyla Bellusova chyba. Ne, byla Thorova. Bylo strategicky špatným rozhodnutím ignorovat jejich plán a nechat bratrovo dítě opustit bitevní pole, jenže to, co páchal Loki sám, se jevilo v tu chvíli o tolik nebezpečnější. Byl hloupý, naivní a zvyklý se stýkat s bratrovými zplozenci tak často, že je téměř ignoroval a považoval jen za chundelaté kamarády. Zapomněl i na to, jaký strach a respekt přinesl na Midgard před nespočtem let malý Fenrir, a to byl pouhým vlkem velikosti koně, nikoliv tříhlavou chimérou.

Přeletěl nad vybetonovaným nábřežím plným plochých kamenných budov a hned narazil na Bellusovu stopu. Hořící automobily, zapálené stromy a ohněm ožehnuté silnice. Vyděšení smrtelníci, kteří vyhlíželi ze svých úkrytů ven. Z dálky pak k němu doléhal hluk, křik a třesk, jak do sebe midgardská vozidla narážela. Bylo zřejmé, že se Lokiho dítě nezastaví a bude ničit bez jasného úmyslu tam, kam ho vzdušné proudy zanesou. Zde, blízko pobřeží v parcích a mezi neobývanými budovami, nemohl nadělat tak velkou škodu a ohrozit tolik nevinných životů, jako až se dostane hlouběji do centra města. Tam byly tisíce lidí, proudících po kamenných ulicích, jezdících ve svých automobilech tam a zpět a obývajících vysoké budovy, kde jich na jednom místě mohli být stovky.

V mysli se mu vykresloval obraz neuvěřitelné zkázy, jež by mohl Bellus napáchat. Musel ho tedy zastavit dřív, než se dostane hlouběji mezi budovy.

Nabral rychlost a směřoval přímo za zvukem ničení, tak dlouho, dokud před sebou neuviděl samotného Belluse krájejícího vzduch mohutnými pohyby křídel a chrlícího oheň na vše kolem sebe. Bez rozdílu, zdali to byla živá bytost nebo jenom trčící dopravní značka. Nebyla jiná možnost, než ho dostat na zem, protože kdyby pokračoval ve svém zkázonosném letu, nadělal by jistě více škody, než když ho Thor stáhne na ulici.

Využil výhody své velikosti, větší rychlosti i mrštnosti a snadno se dostal nad chiméru. Hadí hlava se k němu zvedla a zasyčela. Byla ze všech nejobratnější, mohla by ho zasáhnout. Bude se muset snažit zachytit Bellusův obojek co nejobratněji, protože mu podle ostrých, jedem zbrocených zubů bylo jasné, že by bylo velmi zlé, kdyby ho kousla. Věděl, odkud tato část Belluse pochází, a byl si jist smrtonosností jedu i pro Asgarďany. Ze všech tří hlav byla jistě nejnebezpečnější. Vyhnul se jí tedy, jak jen dokázal, a dopadl na šupinatá záda, kde zaklesl prsty do řetězového obojku na prostřední hlavě. Hadí čelisti po něm okamžitě vystřelily ve snaze ho kousnout. Vrazil mezi ně Mjolnir. Nebylo to zrovna ohleduplné, bolest, kterou viděl v korálkových očích hadí hlavy, tížila jeho srdce i svědomí, nebylo však jiné volby. Kousnutí by mohlo znamenat smrt, a ač nechtěl Lokiho zplozenci ublížit, nehodlal ani zemřít. Také věřil v Bellusovo pochopení. Poté se hadí hlava opět stáhla a uhnula stranou před zbraní, která jí skutečně mohla ublížit, zanechávajíc Mjolnir vlhký od svých slin a pokrytý jedem. Nebezpečný i pro něj.

Tělo pod ním se zazmítalo, jak se ho Bellus namísto plného útoku pokusil setřást. Smýkl s ním ze strany na stranu, křídly přitom téměř narážel do okolních vysokých budov. Nenechal se shodit z jeho hřbetu, dál pevně svíral řetěz, neoblomný ve svém počínání, zatímco vyčkával, co mělo přijít a přišlo. Tvor se obrátil hřbetem dolů a Thor mu sklouzl z šupin. Dál se však držel řetězu, nohy vyvěšené ve vzduchu a čelisti pevně sevřené. Za jiných okolností, na Asgardu a při letu nad širokým mořem, které ho obklopovalo, by to byla vlastně zábava moci nohama brázdit mořskou hladinu. Tady se ovšem k jeho chodidlům dostaly až nebezpečně blízko střechy midgardských automobilů, jak s ním Bellus pomalu klesal níž a níž. Prvních několik využil k opoře, u dalších už to nešlo a jeho nohy proto projely střechou jako dobře nabroušený nůž máslem. Bylo to docela dost nepříjemné, téměř bolestivé, jak se pozemský kov lámal a ohýbal o jeho holeně, ale dalo mu to šanci Belluse trochu zpomalit, a také ho to donutilo klesnout až k cestě.