Dohazovačka

5. Kapitola

Skončilo vyučování. Běžela jsem po chodbách jako šílená. Moje blond vlasy za mnou vlály jako vlajka a takovej ruměnec ve tváři jsem neměla ani když mě honil vzteklej sousedovic pes. Byl fakt děsivej. A ten štěkot. Brrrr. Pamatuju si jak se mi všichni sousedi, kteří mě viděli běžet po ulici a řvát o pomoc smáli a ukazovali si na mě.

Fajn... Asi jsem tak trochu zapomněla zmínit, že to byla čivava. Ale na tom se nic nemění. Prostě frnk vyskočila paničce z kabelky a už se hnala za mnou. Byl to reflex.

Ještě dneska si pamatuju křik majitelky toho monstra jak křičela: ,,Fifinko! Fifinko! Neopovažujte se Fifince ublížit!"

Jo jako kdyby ta malá zrůda byla v nebezpečí.

Prodírala jsem se davem studentů v naději, že mezi nimi spatřím vysokého blonďáka s modrým melírem ve vlasech. ,,Sakra! Proč musí být všichni tak moc vysoký?" Poskakovala jsem tam jako pes, který netrpělivě čeká až mu někdo hodí míček.

A pak jsem ho uviděla. Stál tam na konci chodby s tou jeho partičkou a opírali se o skříňky. Ještě jednou jsem se rozběhla a připotácela se k nim. Zapřela jsem se rukama o kolena a rozdýchávala svůj běh po celé škole. Jediné místo na které jsem se nepodívla byl sklep, ředitelna a klučičí záchodky. A věřte mi navštívit tato místa v nejbližší době neplánuju. Jeden z hloučku se na mě podíval a zvláštním tónem se mě zeptal: ,,Co chceš?" Unaveně jsem zvedla jednu ruku jako znamení, že má počkat. Ještě chvíli jsem sípala a pak jsem se narovnala do normálního postoje.

,,Mu-musím s tebou mluvit" Vykoktala jsem ze sebe. Kluk s havraními vlasy, který se mnou před chvilkou mluvil se na mě zmateně podíval. ,,Se mnou?" Zakroutila jsem hlavou. ,,Ne s ním" Řekla jsem a prstem jsem ukázala na Christiana. V ten moment jsem upoutala pozornost i zbytku party. Christian na mě upřel ty svoje ocelově šedé oči podobající se rtuti a zarazil se. ,,Co potřebuješ Rachel?" Vážně? Chce ode mě pomoc, ale nedokáže si zapamatovat ani moje jméno? ,,Rory," zamumlala jsem. ,,Cože?" zeptal se. ,,Že se jmenuju Rory" On naklonil hlavu na levou stranu ,,Seš si jistá?" U všech smradlavých ponožek! To si už ale dělá prd... Ehm ehm srandu ne? Dobře Rory uklidni se. Řekla jsem si a párkrát jsem se zhluboka nadechla. ,,Jo jsem si jistá a teď pojď se mnou." Procedila jsem skrze zuby, čapla jsem ho za rukáv jeho černé džínové bundy a táhla ho někam, kde je větší klid.

Došli jsme až na roh chodby, kde byla na oprýskané zdi nástěnka, na kterou se stejně nikdo nedívá. ,,No tak co je tak důležitého, že si mě musela dotáhnout až sem?" zeltal se a ruce si dal do zadních kapes od jeho černých džínů. ,,Mám nápad" řekla jsem a hrdě se zaculila. ,,No prostě jde o to, že Kath- děláš si ze mě srandu?" Zepatala jsem se naštvaně když jsem si všimla, že mě absolutně neposlouchá a dělá něco na svém mobilu. ,,Hmm. Co?" ,,Vždyť ty mě vůbec neposloucháš. Víš co? Jdi se bodnout mám na práci důležitější věci než tohleto." Vyprskla jsem na něj a během toho jsem přehnaně gestikulovala rukama. Po dokončení své řeči jsem pohodila vlasy a zamířila si to ke vchodu školy. ,,Zabedněnec jeden. Chce pomoc, ale nedokáže udržet pozornost ani na 2 minuty." naštvaně jsem si mumlala když jsem procházela školním parkem. Byla jsem hluboce ponořena do svého nadávání na onoho blonďáka, když se ozval takový divný zvuk mezi čvachtnutím a mlasknutím a já si náhle připadala jako na bruslích.

,, No tak tomuhle říkám fakt skvělej den. ,,To si ty lidi neumí uklízet dárečky, které jim nechají jejich psi na procházce?" Snažila jsem se to e-e  otřít o trávu a nic. Chňapla jsem po nejbližším klacíku a poraženě jsem se dopajdala k nejbližší lavičce. Znechuceně jsem klacíkem odškrabávala to lejno ze své  ošoupané boty když se vedle mě někdo začal chechtat. Otráveně jsem protočila očima a podívala se na člověka, který mě vyrušil od splnění tak duležitého a namáhavého úkolů jako je právě odstranění té odporné hnědé hmoty z mé boty. ,,Co chceš Emersone?"zeptala jsem se nasupeně když si ke mně přisedl na lavičku. ,,Co si mi chtěla na tý chodbě říct?" ,, A teď tě to zajímá co?",, Ježiši tak promiň" Povzdechla jsem si. ,, No tak fajn. Mám plán. Ve 4 se tady sejdeme a řeknu ti víc" řekla jsem a a odhodila klacík, který jsem až doteď měla v ruce. Zvedla jsem se a naposledy jsem se na něj podívala. ,,Tak ve čtyři Hartová" ,,Tak zatím Emersone a přijď v čas. Nesnáším čekání" S těmito slovy jsem se otočila a šla domů.

Ach jo. To bude ještě den.