Dohazovačka

10. Kapitola

A opravu. Mysleli jsme na to samé.

"Mmm, ta slast" vzdychl Christian.

"Ale měli bychom se asi odebrat domů. Už je mi zima." řekla jsem mu a objala se pažemi.

"Máš pravdu." pokýval hlavou a zavřel krabici se salámovou pizzou, ke které už dobrých 5 minut čichal.

Zvedla jsem se z lavičky a protáhla si ztuhlé nohy.

Vydala jsem se směrem k domu. Christian ještě naposledy otevřel krabici a láskyplně se podíval na onem lahodný pokrm. Pomalu ji zavřel a vstal. Svíral ji jako by to bylo jeho vlastní dítě. Než jsem se nadála, už mi byl v patách.

Když už jsme stáli u dveří začala jsem šmátrat v kapsách abych vyndala klíče. Ovšem ani po dlouhém úmormém hledání jsem je nenašla.
Poté jsem si na něco vzpomněla.

"Chrisitane?" otočila jsem se na blonďáka za mnou.

"Anooo?" zeptal se, když konečně přestal očichávat krabici.

"Dej mi klíče" řekla jsem mu a natáhla před sebe ruku.

"Ehm já je nemám" řekl nevinně.

"Jak myslíš, že je nemáš?" zeptala jsem se zaraženě.

"Nooo já jsem je tak asi trošku možná, ale jen trošičku možná zapomněl vevnitř."

" Takže mi chceš říct že tu teď stojíme před zabouchlými dveřmi a nedostaneme se dovnitř?"

"No víceméně jo" vysoukal ze sebe a při tom se drbal na zátylku.

"To nemyslíš vážně!" pokroutila jsem hlavou a doufala jsem, že řekne, že si dělá srandu, vytáhne klíče a budeme moci jít dovnitř.

Ovšem to se nestalo.

"Jak jsem šel hledat tu dezinfekci a vatový tampony tak sem je položil na botník a zapomněl jsem je. Ale to bylo jen v afektu. Byl jsem rozhozený ze tvých tak moc vážných zranění, že první věc, na kterou jsem myslel byla záchrana tvého vzácného života a až potom jsem myslel na klíče." vydal ze sebe hrdinkou řeč.

"To sis teď vymyslel, že jo?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím.

"Jo totálně, ale na improvizaci to nebylo vůbec špatný. Ale co to melu. Bylo to úžasný. Jsem rozený talent" vyšvihl ruce do vzduchu a začal se klanit.

"No jo, ty Shakespeare. A a teď musíme vymyslet jak se dostaneme dovnitř."

"Bože, dej mi trpělivost. Protože jestli mi dáš sílu tak to pako praštim cepem."

No tak tichá modlitba by byla splněna a nyní se musíme dopracovat k nějakému plánu.

Ohlédla jsem se na Christiana a hrůzou jsem vykřikla: "Nežer tu pizzu ty kuse salámu a mysli"

S menšími obtížemi vstal a začal si upravovat jeho blond vlasy s modrým melírem.

Přišel ke mně, odstrčil mě ode dveří a pronesl: "Nech to na profíkovi"

Čekala jsem, co zase provede za ptákovinu.

A opravdu......Nezklamal.

Rozběhl se a plnou rychlostí to napálil do dveří.

Zůstala jsem na něj čumět s otevřenou pusou.

"Co to sakra děláš?" vykřikla jsem.

Emerson si mnul rameno a dopajdal se ke mně.
"Není to snad jasné? Vykopávám dveře" vysvětlil mi.

"Nemůžeš nám vykopnout dveře. Rodiče by mě zabili." to už jsem se tahala za vlasy tak silně že bych se ani nedivila, kdybych si je vytrhala.

"Tak to ber tak, že to bude nový módní venkovní a zároveň interiérový doplněk." mykl rameny.

"No jasně. Už to vidím."

"Georgi, kde máme dveře? No ono to je stejně takle hezčí. Je v tom taková metafora, víš? Vykopnuté dveře značí otevřenost našich srdcí. Že mě to nenapadlo už mnohem dřív. Taková krása"

"Tak přesně takle budou reagovat" pokýval Christian hlavou a chtěl se znovu rozběhnout. Naštěstí jsem ho zastavila dříve než nám mohl ty dveře opravu zdemolovat.

"STŮŮŮJ" zakřičela jsem. Emerson se pohotově zastavil a přísahala bych, že jsem na trávníku zahlédla jeho brzdnou dráhu.

"Na to musíme jinak" řekla jsem zamýšleně.

"A jak ty chytrá?" zeptal se a upravil si svoji černou džínovou bundu.

V ten moment můj zrak spočinul na oné třešni. Pohledem jsem jela pořád výše, až jsem zahlédla otevřené okno v mém pokoji.

No co. Za pokus to stojí.

S kulišáckým úsměvem jsem se otočila čelem ke Christianovi.
"Mám nápad" řekla jsem tajemně.

"A jakej, ty génie?" odfrknul si a po dlouhé době se smutně ohlédl na lavičku, kde ležela salámová pizza, která pomalu chladla.

"Musíš mě vysadit na strom" řekla jsem a prstem jsem ukázala na třešni, která se tyčila pod mými okny.

Emerson si povzdechl a dodal: "Občas se zamýšlím nad svým životem a nemůžu uvěřit, co všechno jsem schopnej udělat pro jídlo..."