Dohazovačka

9. Kapitola

"Au. Jau. AUUU! To bolí!" skučela jsem.

"Já vím, ale zkus vydržet v klidu ať to můžu vyndat" utěšoval mě Christian, když vytahoval trny, které se mi po mém né tak úplně výhodném schovávání zabodaly do kůže.

Nyní jsme seděli na lavičce na naší zahradě. Po úspěšně domluveném rande s Katherine mě Christian s menšími obtížemi vytáhl ze křoví a dobelhali jsme se až sem.

Takže nyní jsem seděla k blonďákovi zády, tričko jsem si tiskla na hrudi a on mi vytahoval trny.

Nejsem nějaká slečinka, ale bolelo to jako čert.

"Tak jo. Ještě tenhle poslední a můžeme to vydezinfikovat" oznámil mi a pak vytrhl poslední trn z mojí pravé lopatky.

"De-dezinfikovat?" zeptala jsem se nejistě.

"Jo. To je aby se ty rány vyčistil-" přerušila jsem ho.

"Jo to vím, co znamená, ale nemůžeme to vynechat?" řekla jsem takovým tím tónem, který používají malé holčičky, když o něco žádají.

Ovšem to už Christian v jedné ruce držel lahvičku s dezinfekcí a v druhé ruce vatové tampony.

Než jsem stačila protestovat ucítila jsem štiplavý pocit na spodní části zad.
Vyskočila jsem z lavičky a otočila se k němu. Bradou jsem si držela tričko aby nespadlo. Natáhla jsem ruce před sebe a prsty dala do kříže.

"ODSTUP SATANE" vykřikla jsem.
"Ten ďábelský štiplavý výtvor se mě ani nedotkne" pronesla jsem a tvářila se hrozně vážně.

"Ale notak. Pojď si zase sednout a nech mě to vyčistit" řekl a poklepal rukou na místo na lavičce.

"Ani náhodou" odmítla jsem a začala couvat.

Emerson se zvednul a pomalými kroky se blížil ke mně. Vatový tampon namočený v dezinfekci popřát třímal v ruce.

"Nebuď jako malá, Rory." Čím dál tím víc se přibližoval.

V tom jsem udělala něco, co nečekal.

Chňapla jse tričko do ruky a začala jsem lítat po zahradě jako šílená.

Upřímně teď jsem ráda, že nikdo není doma, protože by si mysleli, že mi šplouchá na maják.

Christian se začal tlemit jako postižený lachtan a vydal se mým směrem.

Když už byl blízko, tak jsem začala zmatkovat. Rozhlížela jsem se kam bych mohla vlézt.

V ten moment jsem dostala geniální nápad na únikovou cestu.

Rozběhla jsem se ke staré třešni, která se tyčila pod otevřenými okny mého pokoje. Když vylezu nahoru tak na mě nedosáhne.

No jo jenže to se snadněji říká než udělá...

Když už jsem byla u stromu odhodlána vyšplhat se do koruny jsem si uvědomila jednu věc.

Neumím šplhat.

To mě ovšem neodradilo a tak jsem obmotala ruce kolem kmene třešně a levou nohu jsem vyšvihla do vzduchu a zahákla ji o strom.

"Ehm.. Až přestaneš mít intimčo s tím stromem tak řekni." Vysmíval se mi Christian, který teď stál vedle mě s jednou rukou v bok.

"Co ti mám povídat. Je to prostě sexouš" řekla jsem a ještě více se přitulila ke stromu.

"Tak ho pusť. Muchlovat se můžete později"povzdechl si a prohrábl si vlasy.

Tak dobře. Asi tomu neuteču. Stejně bych za chvilku musela slézt. Tak to radši udělám hned.

A zde nastal ten problém.

"Ehm... zachytila se mi tam nohavice" špitla jsem a hlavou praštila o strom.

No skvělý. Jako kdyby tahle situace nebyla už tak dost bizarní.

Christian na mě koukal jak velbloud na traktor a pak se zeptal: "To myslíš vážně?"

"Myslíš, že bych si to vymýšlela? Prostě němužu sundat nohu."

"Aha" řekl a přibližoval se.

"Můžeš mi říct, co to děláš?" zeptala jsem se. A snažila se otočit hlavu jeho směrem. Škoda, že nejsem sova. Teď by se mi to hodilo.

"Teďka aspoň vím, že nezdrhneš" ušklíbl se a já opět ucítila tu štiplavou bolest.
_______________________________________

"Au. Au. Auuu. To ti ještě-au vrátím. To uvidíš" skuhrala jsem přes zaťaté zuby.

"Tak a hotovo." Po těchto jeho slovech jsem si úlevně oddechla.

"Teď ti ještě vyprostím tu nohu" řekl klidným hlasem.

Prsty mi obmotal kolem kotníku a druhou rukou opatrně odhakoval moje džíny, které se mi zachytily o kůru třešně.

Po chvíli se mu to podařilo.
"Tak. Můžeš se pustit."

Pustila jsem se a oblékla jsem si své tričko.

Smutně jsem vzhlédla ke stromu a zašeptala:
"Promiň. Vím, že nás to určitým způsobem k sobě táhlo, ale musíme to ukončit. Cítím, že to mezi námi nebude fungovat"

Emerson se zarazil. "O čem to mluvíš?" zeptal se zdráhavě.

"Christiane, prosím tě. Mohl bys mlčet? Právě se tady snažím rozejít. Víš, že rozchod je citlivé téma."

V ten moment pochopil , že jsem nemluvila s ním. Ukazováčkem a palcem se chytil za kořen nosu a zavřel oči.

"Holka, ty si ale pošuk" řekl a povzdechl si.

"Hej! NEJSEM! A když už jo, tak jenom malej pošuček" ohradila jsem se a praštila ho do ramene.

Po tomto mém počinu jsem zjistila jednu věc. Christian Emerson je královna dramatu.

"O můj bože. Zlomila si mi ruku. Pane bože. Vidím jen šmouhy. Ztrácíš se mi. Ta bolest. Takle mě zmrzačit. To mám za to, že sem tak milej a krásnéj. Chyť mě! Asi omdlím."

A s těmito slovy se skácel na zem a nohy mu trčeli ve vzduchu.

"Zase tak moc nepřeháněj" protočila jsem očima.

"Hele nezlehčuj to! Jsem vážně raněn" postěžoval si.

Znáte takovou tu pohádku o kohoutkovi? Jako malé mi ji vždycky četl dědeček před spaním. Tak přesně tahle pohádka popisovala situaci přede mnou.

"Leží tam v komoře. Nožky má nahoře. Bojím se, že mi umře" odrecitovla jsem mu jednu pasáž.

"Nenávidím tě" nafouknul se jako balón a já čekala, že každou chvíli odletí. Ruce měl založené na hrudi a nohy měl pořád ve vzduchu. Jen tak jsem tam stála a pozorovala, co bude dělat. A odpověď zní..... Nic.

Po chvíli už mě přestalo bavit se koukat na toho nafouklýho vážně raněnýho polomrtvýho kohouta tak jsem si hraně odkašlala abych upoutala jeho pozornost.

"Co chceš?" zamumlal, když se na mě jen po očku podíval.

"Bože, ty seš dětinskej" odfrkla jsem si.

"HEJ! Já nejsem ten, co tady lítal po zahradě před dezinfekcí" opáčil se
"A nenávidím, když mi to říkáš"

"No tak promiňte pane Emersone. Doufám, že mi velkolepost odpustí. Jinak by mi puklo srdce a roztříštilo se na tisíce titěrných střípků." řekla jsem s hraným smutkem.

"No to si nejsem jist, zda ti odpustím tak vážný hřích. Chtělo by to nějakou kompenzaci za utrpení, které mi bylo způsobeno" ušklíbl se a naše pohledy se střetly. Zadíval se mi hluboko do očí. V tu chvíli mi bylo jasné, že oba myslíme na to samé...