7. Kapitola

454 26 0
                                    

"Podle mě na to budeme muset jinak" řekla jsem zamyšleně. Christian se chvilku rozhlížel kolem, pak mykl rameny a dřepnul si. "Proč čupíš?" "Proč asi? Abys mi mohla vylézt na ramena" začal mi vysvětlovat jako kdyby to byla samozřejmost. "Tak to ani náhodou" "Proč ne?" zeptal se, když narovnal se. "Protože neznám žádnýho chiropraktika" "Na co chiropro-co?" "Až ti zlomím páteř" Nad tím však jen mávl rukou. ,,Ale prosím tě" řekl opět s tím samolibým úsměvem na rtech. Bože jak ráda bych mu ten úsměv smyla z obličeje. Úplně živě vidím jak mu hopsnu na záda, vykulí bulvy, podlomí se mu kolena, roztřese se mu spodní ret, začne sípat a rozplácne se na zem jako pudink.

Nad tou představou jsem se musela uchechtnout. Musím uznat, že by to byl nezapomenutelný zážitek. Ovšem poté, co bych se vzpamatovala tak bych se propadla hanbou až do pekla. A opravdu nemám náladu opět převzít svůj trůn a poslouchat  Lucifera, který se mi začne klanit se slovy: "Vítej zpět, mistře."

Nad svými myšlenkami jsem zatřásla hlavou a povzdechla si. Vždycky jsem si myslela, že páteře budu lámat strašnýmu záporákovi v nějakým strašně cool souboji a ne při záchraně kočky jednomu takzavanýmu badboyovi, kterej má problém promluvit s holkou, která se mu líbí.

Bože, měla bych se dát do kupy a přestat myslet nad takovejma kravinama.

"Tak naskoč" řekl Christian a opět šel do dřepu. Podívala jsem se ještě jedou na Stellu, která seděla na větvi stromu a pozorovala nás jako by se nic nedělo. Opatrně jsem vlezla blonďákovi na záda a v duchu se modlila abych ho nezbořila jako hrad s písku ve druhé třídě. Co vám mám povídat. Princezna zkrátka potřebuje svůj hrad. No a bohužel ten z písku nevydržel honostnost mojí vísosti.

Nohy jsem mu zahákla kolem pasu a ruce jsem mu obmotala kolem krku.
Christian se pomalu narovnal a rozešel se ke stromu. "Ještě kousek doleva" zafuněla jsem, když jsem se marně snažila dosáhnout na mourovatou kočku. "Nejde to trošku výš? Nedosáhnou na ni" "Moment" řekl a nadskočil, aby mě popondal výš. "Dosáhneš na ni?"zeptal se po chvíli. Kolem nás procházel starší manželský pár s vnoučaty a jezevčíkem. Když nás uviděli tak se zastavili a se zájmem nás pozorovali.

"Copak jsme nějaká atrakce nebo co?" zeptala jsem se s podrážděním v hlase. "No jasně představuj si, že si na kolotoči a už prosím chňapňi tu kočku ať můžeme jít. Začínáš být těžká" postěžoval si. "No jo, no jo. Vždyť já se snažím" odpověděla jsem mu a opět jsem zkoušela dosáhnout na nebohou kočku. "Já myslím, že to takle nepůj-" než jsem to stačila doříct tak jsem zaslechla dívčí křik. Až po chvili mi došlo, že to není holčičí křik, ale je to Christian. Začal kolem sebe kopat, takže jsem se musela chytit pevněji abych nespadla. Tak moc jsem se soustředila na polapení Stelly, že jsem si nevšímla jak se jezevčík seniorce vyvlékl z vodítka a teď trhal Christianovu nohavici. Ten se ho snažil skopnout, ale nešlo mu to. Ten malý pes připomínající štangli salámu se ho držel jako by na tom závisel jeho život. "Táhni ty potvoro" zařval a pomalu začal strácet rovnováhu. Jako by se majitelka onoho psa vzpamatovala z nějakého tranzu a belhavě se rozběhla naším směrem. "Ťutíku nesmíš! Pusť tu nohu!" Tohle vystoupení už upoutalo pozornost mnoha procházejících, kteří se teď shlukovaly do skupin a s pobavením ve tvářích nás sledovali. Už, už jsem zahakovala prsty za Stellin vínový obojek když se to stalo. Christian stratil kontrolu nad svou rovnováhou a oba jsme padali k zemi. Jezevčík se naštěstí na poslední chvíli stačil uhnout a tím se vyhnul zlomeným kostem a možná i smrti. Poté se už ozvalo jen tlumené 'bum'. Hned po dopadu jsem začala pociťovat bolest hlavy a hučení v uších. Byl to jen zlomek vteřiny když na mne dopadl pytel brambor. Teda...chci říct Emerson. "Bože, moje záda" začal kňučet jako nakopnuté štěně. "Možná je to proto, že ležíš na mně a drtíš mi nohy" Po tomto mém výroku se ozval smích všech nečinně přihlížejících. Christian se pokusil ze mě slézt a vstát, ale opět slítl na mě "Tak už ze mě slez" sykla jsem naštvaně. "Já se snažím" křik na mě šeptem a konečně se postavil na nohy. Nastavil mi ruku a já s jeho pomocí vstala. Naivně jsem se snažila očistit si kalhoty od trávy. Podívala jsem se směrem do koruny stromu. Stella vypadala naprosto nevzrušeně jakoby ignorovala vše, co se kolem ní odehrává. Úlevně jsem si oddechla. To by mi ještě chybělo. Nahánět ji po okolí. Teprve teď jsem se otočila a uviděla spustu zírajících tváří a již zmíněnou seniorku, která si svého jezevčíka tiskla na hrudi jako by jí ho někdo chtěl ukrást. To tak. Ať si tu potvoru nechá. Tak si začínám myslet, že mám vážně se zvířaty smůlu.

Z mého rozjímání mě vytrhl dotek na mém lokti. Byl to Christian. Nahnul se k mému uchu a zašeptal: "Ehm... Nechci tě vyrušovat Hartová, ale všichni na nás civí. Měli bychom asi něco říct." Opravdu. Všichni stále stáli jako přibití a ušklíbali se. Dokonce jsem zaslechla i smích. Teď bych návrat do pekla vřele uvítala.

Dobře Rory. Vymysli něco smysluplného.

No a tak jsem řekla první věc, která moji tolik inteligentní maličkost napadla. "Jo. Tak gravitace pořád funguje. Kolego, zapiš to.

DohazovačkaKde žijí příběhy. Začni objevovat