Dohazovačka

11. Kapitola

"Tlač, ještě kousek a už budu nahoře" lapala jsem po dechu, když jsem se snažila vyškrábat se na větev stromu.

"Není to tak jednoduchý, víš? Seš těžká" zafuněl Christian, když už jsme se jakou dobu pokoušeli dostat se do domu oknem.

"Tak počej. Teď se pokusím, co nejvíce tě popostrčit a ty zase co nejvíce zabereš a vyšvihneš se nahoru" navrhnul a jak řekl tak se stalo.

Popostrčil mě a já byla konečně nahoře. Objímala jsem větev a připadala jsem si jako koala.

"Teď by mě měla vidět Schmidtová" zaskuhrala jsem.

Paní Schmidtová je naše učitelka na tělocvik. Je to taková nevrlá robustní starší dáma s červenými vlasy. Vždycky se oblékla do svítivě růžové šusťákové soupravy, která, podle mého názoru, odkrývla až příliš kůže. Nohy jí zdobí lodičky v taktéž růžové barvě, ve kterých ku podivu dobře běhá a kolem krku jí nesmí chybět píšťalka s potiskem Hello Kitty. Na kořenu širokého nosu má vždy posazené zelené hranaté brýle a baculatý ukazováček na pravé ruce jí zdobí příliš malý hodinový prsten. Strašně ráda nás tím ukazováčkem bodá do hrudi, když nám vysvětluje důvody, proč jsme tak neschopný a schnilý papriky.

Prostě ji nejde nemilovat...

Pomalu jsem se dosoukala až k oknu a opatrně jsem vylezla na parapet, při čemž jsem málem slítla. S ladonstí postřeleného kance jsem seskočila na podlahu.

Narovnala jsem se, přešla jsem k oknu a zvolala: "Jsem nahoře, teď půjdu pro ty klíče a odemknu ti, jo?"

Na jeho odpověď jsem už nečekala a vydala jsem se ke dveřím. Klíče byly ledabyle pohozené na botníku. Uchopila jsem je do ruky a odemkla dveře.

Za nimi už stál promrzlý blonďák a v rukou třímal krabici s teď už studenou pizzou.
_______________________________________

S hlasitým "žuch" dosedl Emerson na podlahu v mém pokoji. Hlavu si opřel o postel a úlevně vydechl. Otevřel krabici a skoro až toužebně se podíval na již zmiňovaný pokrm.

"Ehm...Víš, že sis mohl sednout na postel, že jo?" zeptala jsem se ho se zvednutým obočím.

On mi však nevěnoval skoro žádnou pozornost a jen mlčky poklepal na místo vedle sebe.

Nad tím jsem jen pokročila rameny a sedla si vedle něj.

A konečně jsme si začaly plnit naše prázdné žaludky.
_______________________________________

"Fak cha tofle fo mušení ftálo" liboval si Christian, když měl pusu plnou jídla.

Jen jsem souhlasně pokývla hlavou a spolkla sousto.

"Jo, to stálo. A nemluv s plnou pusou, prskáš na mě pizzu" řekla jsem a znechuceně si otřela tvář.

Po tomto mém výroku se zakabonil a zamumlal: "Nenávidím, když mě peskuješ." a s těmito slovy se zakousl do dalšího dílku pizzy.

Už mi lezlo krkem jak si pořád stěžoval, že něco nenávidí tak jsem vstala a začala jsem se přehrabovat v šuplíku.

"Co to děláš Hartová?" zeptal se zvídavě.

To jsem však ignorovala a pokračovala v přehrabávání.

"Ááá, mám to." řekla jsem s vítězným úsměvem, když jsem vytáhla velký blok. Vytrhla jsem jednu stránku, vytáhla jsem propisku a začala psát. Poté jsem papír podala Emersonovi.

Uchopil ho do svých mastných rukou a aniž by si přečetl, co jsem napsala zadíval se na potisk papíru.

"Ježiškote! To štěňátko jak se mazlí s tím kačátkem. To je tak rozkoš-éhm teda, ne že by mě to nějak zajímalo. To vůbec ne."

Jen jsem nad ním se smíchem zakroutila hlavou.

"No jasně, že ne. Ty si přece velký drsňák."

Nad tím jen protočil oči a konečně se zadíval na text, který jsem tam napsala.

Zmateně se na mě podíval a nakrčil obočí.

"Věci, které nenávidím na Rory Hartové?"

"Ano. Už mě nebaví jak mi pořád říkáš, že na mě něco nenávidíš, tak vždycky, když mi zase budeš chtít něco takovýho říct, tak to napiš radši na ten papír." povzdechla jsem si a poukázala jsem na onen kus papíru. Nervózně jsem cvakala s modrou propiskou, kterou jsem držela v ruce.

Chvilku jen zamyšleně hleděl na papír. Svůj černý kroužek ve rtu si vtáhl mezi zuby. Po chvíli mi vytrhnul propisku z ruky a začal psát. Tvář mu zdobil mírný úsměv.

Když mu asi došly další nápady, tak papír několikrát přeložil a vložil si ho do jeho kožené černé peněženky, kterou si pak opět dal do zadní kapsy. Propisku si zandal do náprsní kapsy černé džínivé bundy a zakousl se do dalšího kousku pizzy.

"Hej, ta propiska je moje" zaprotestovala jsem.

On se však jen ušklíbl a řekl: "Věř mi. Bude se mi hodit víc než tobě."

V ten moment jsem se zamyslela

Teď by se mi ta boží síla vážně hodila.

_______________________________________
Achoj🥰. Jen chci říct...VY JSTE ŠÍLENCI! Když jsem se podívala na počet přečtení tak jsem se málem zadusila na vlstní slině a upustila jsem mobil, kterej mi padl na xicht. Takže, jestli teď nevyhraju soutěž krásy, tak je to na vás, jo? To, že vypadám jak opičí zadek s tím samozřejmě nijak nesouvisí...rozhodně ne... Ale jako Fakt? 1k přečtení? Co se tady stalo? Chci vám strašně moc poděkovat🖤 jste skvělý. No nic. To jsem si opět vylila svoje srdíčko, tak to rádši ukončím. Tak pa vy šílenci🥰