Služebníci Zla

Lockerbie manor

Na dnešní schůzi dorazili s bratrem s hodinovým předstihem. Posadili se v hale a bratr jim nalil do skleniček koňak, který pomalu pili a pozorovali příchozí.

Místnost vedle, kde se schůze konaly se pomalu začala plnit a oba sourozenci do sebe nervózně hodili poslední lok pití na uklidnění. Schůze byli pokaždé plné napětí, člověk nevěděl, co se bude dít a kdo to schytá. Už několikrát se stalo, že pro nějakého stoupence Pána Zla byla schůze poslední.

Oba dva si vyměnili pohled a pomalu se zvedli. Nasadili kamenné tváře a se zdviženou hlavou zamířili na svá místa.

V místnosti bylo napjaté ticho, jen občas si někdo dovolil pošeptal svému sousedovi, ale hned se od sebe zase odtáhli a upřeli oči do stolu. Byl tu všudypřítomný zápach potu a alkoholu.

Dvojice zamířila ke svým místům na pravé straně stolu, které dostali, když je přijali do kruhu. Každý služebník měl své dané místo, podle svého postavení. To jejich bylo někde v půlce stolu mezi hlavními služebníky a mezi těmi podřadnými, kteří ale byli součástí schůzí. Ti nejvíc podřadní sem neměli přístup a bylo jich nejvíce. Po pravé straně od velké židle ve středu stolu už seděla Bellatrix Lestrangová, pravá ruka Pána Zla, která pohledem propalovala ostatní a ti se snažili nebýt v centru pozornosti. O pár židlí dál byl Lucius Malfoy a Draco Malfoy, oba v oblecích a oba arogantně pozorující ostatní, hlavně ty špinavé, zapáchající na druhé straně stolu.

Bratr se posadil a ona ho následovala a kývnutím zdravila známé, které nesnášela. Nesnášela všechny v této místnosti, ten smrad, napětí a očekávání.

Najednou celá místnosti ztichla a jí bylo jasné, co je toho důvodem. Smrtijedi se zahleděli do stolu a se skloněnými hlavami prokazovali loajalitu svému pánovi, který právě vešel. Dlouhý plášť za ním šustil a kolem ramen měl svého hada, který byl pokaždé na schůzi přítomný.

Prošel kolem svých služebníků, každého si prohlédl a posadil se do čela stolu.
"Nuže, začneme." zasyčel a všechny je znovu přejel pohledem rudých očích. Žádný z nich se neodvážil stále zvednout oči, věděli, že schůze má svá pravidla. Pohled mohli zvednout až po vyzvání a přečtení svého jména. Dodržovala se tu docházka, kterou se neodvažovali porušit.

Pán Zla začal číst jména a přítomný mu odpovídali a pokyvovali.
"Draco Malfoy."
Muž zvedl krátce hlavu. "Ano, můj pane." odpověděl poslušně.
Jeho otec ho napodobil a ona si všimla, že se na Pána Zla podíval o něco déle, což si mohli dovolit jen vysoko postavení. Byla pravda, že rodina Malfoyových poslední dobou stoupla zase mezi vážené rodiny a mezi blízké příslušníky. Podařilo se jim znovu pozvednout jejich staré jméno a dávali to hodně najevo a všechny to rozčilovalo.

Pán Zla dál četl jména.

"Benjamin Lockerbie."
"Ano, můj pane." odpověděl bratr a ona z jeho hlasu slyšela odhodlání, hrané ponížení a taky sebejistotu, kterou musel mít každý služebník.
"Bianca Lockerbie."
"Ano, můj pane." odpověděla a snažila se znít stejně neohroženě.

Hned jak dočetl jména začal rozebírat situaci na jihu Británie kde se jim podařilo ovládnout jednu vesnici a zabít všechny její obyvatele. Zničili život několika desítkám lidí.

Na pár minut si dovolila Bianca neposlouchal a přejela pohledem přítomné. Několik z nich probíralo další bojové plány a další jen seděli a koukali.

Pohled se jí na pár vteřin střetl s Dracem Malfoyem. Toho kluka znala už dlouho, ale prohodila s ním sotva pár slov. Navzdory tomu, že byli ve stejné koleji a měli spoustu společných přátel, se neměli moc v lásce. Ji vytáčela ta jeho namyšlenost a to, jak za ním běhali ti dva tlušťoši a ta uječená Pansy Parkinsonová, kterou nesnášela. Věděla, že je to rozmazlený chlapeček a jediný milovaný synáček rodičů. Nepotřebovala ho ve svém životě.

Pořád si hleděli do očí, když ji do reality vrátilo vyslovení jména jejího bratra.
"Ano, to si vezme na starosti Benjamin Lockerbie."
Vyděšeně vzhlédla a cítila, jak vedle ní bratr ztuhl.
"Vkládám ve vás velkou důvěru." zasyčel a jí ztuhla krev v žilách. Pokud tohle vyslovil, znamenalo to jediné a to, že pokud nebude mise splněna, ti, co zklamali, zemřou.
Měla pocit, jako kdyby se zastavil čas a probrala se až ve chvíli, když na sobě ucítila pohled starého Notta a uvědomila si, že se tváří vyděšeně. Hned nasadila neohroženou masku a sjela ho pohledem. Ten se jenom ušklíbl a znovu se zahleděl jinam.
Přišlo jí, že schůze trvá už několik hodin. Myslela si, že se nedočká a když po posledním proslovu propustil pán své služebníky rychle se sebrala a spolu ze svým bratrem zamířila ven.

Mezi prvními prošli ven bránou, aby se mohli přemístit. Snažili se co nejrychleji odejít, ale i na sebe nepřitáhnout pozornost, že utíkají. Nedovolili si promluvit ani slovo, dokud se neocitli před jejich sídlem.

Pustila jeho ruku a hodila sebou do sněhu.
"Bene." hlesla a on se na ni podíval.
"Ano, BinBin." použil přezdívku, jak ji říkal odmalinka.

"Co budeme dělat." zašeptala a do očí se jí nahnuli slzy.
"Nevím." povzdechl si a podal jí ruku.
"Vsávej, jdeme dovnitř."
Neposlouchala ho a otřela si oči.
"Nedovolím ti tam jít, Bene."
"Musím to udělat, nemůžu ho neposlechnout." připomněl jí to, co dávno oba věděli.
"Jsi moje jediná rodina." hlesla potichu.
"Ty moje taky a nic se mi nestane." odpověděl jí a ona slyšela, že se taky snaží zadržet slzy.

Jedině oni dva před sebou dávali najevo emoce, nikomu nevěřili tak jako sobě. Bylo to pro ně velmi nebezpečné.
"Ty víš, jak tyhle mise dopadají." pokračovala dál a stále se nechtěla zvednout. Sníh jí promáčel kalhoty a ona se začínala klepat zimou.
"Ano vím, sestřičko." odpověděl a zahleděl se do dálky.