Služebníci Zla

Ve snu

Jeho bolest byla její.
Jeho krev tekla z jejího těla.
Jeho křik byl jejím, který se zařezával do jejich srdcí.

Ležel na zemi a po hnědých vlasech mu stékal potůček krve. Snažila se odvrátit pohled, ale nebyla toho schopná. Měla pocit, že mu to dluží, za to utrpení, kterým prochází.
Musela se na něj dívat, aby věděl, že je tu s ním.  Přes to, že ji  nemohl vidět.

Netušila, že tolik bolesti může zvládnout. Netušila, že koukat se na někoho, koho milujete když trpí je horší než trpět bolest na sobě.

"Benjamine." zasyčel Pán Zla a znovu mávl hůlkou a poslal na Benjamina další mučící kletbu.

Přes slzy skoro neviděla, ale cítila povinnost udržet se při smyslech. Vedle ní klečel Draco a to ji nutilo zachovat si zdravý rozum, už jenom kvůli němu.

"Cítím tvoji slabost, cítím slabost tvé sestry." syčel dál a jeho plášť za ním vlál, když obcházel kolem nich.

"Můj pane," promluvil Draco, ale Pán Zla ho umlčel. Začal se dusit a Bianca sebou cukla.

"On dnes nezemře." promluvil Pán Zla přímo na ní a zahleděl se jí do očí.
"Dnes zemře někdo jiný."

Vyšlehl zelený paprsek a tělo dopadlo na zem.

Měla pocit, že už šli několik hodin.

Oba měli po kolena sníh a Draco měl celý oblek mokrý a špinavý. Snažili se zahřívat kouzly, ale bylo to hrozně náročné, když chtěli zároveň zůstat ve střehu. Od doby, co vyrazili hledal nepotkali nic, co by jim pomohlo.Oba dva byli čím dál víc rozlobení a více než kvůli zimě se klepaly strachy. Bianca si nepamatovala, že by se v posledních letech tak bála. Draco vypadal, že s tím má víc zkušeností, ale není to nic, co by mu nějak pomohlo.

"Musíme se přemístit." řekl jí a pořád se rozhlížel.
"Kam chceš jít." dostala ze sebe Bianca a zoufale na něj koukala.
"K tobě."
"Bojím se, že nás tam najde."
"Nenajde."
"Musíme jít najít Fleur a ne jít ke mě." protestovala.
"Ne, musíme zmizet, hned." rychle k ní skočil a vzal ji za ruku a než stihla něco říct, cítila jak se spolu přemisťují.
Koutkem oka zaznamenala záblesk, který mířil jejím směrem, ale než jí došlo co se stalo, hned upadla do bezvědomí.

Mladý muž seděl už několik hodin venku na mrazu, aby se uklidnil.

V rukou držel svoji hůlku, vedle něj stála prázdná sklenička, kterou si nedolil, kvůli tomu, že si chtěl udržet rozum.
Věděl, že může být v klidu, byli chráněni kouzly a Bianca spala ve své posteli. Stále měl pocit, jako že je někdo sleduje, i když to bylo skoro nemožné. Cítil se zranitelný jako už dlouho ne a stále se pokoušel přijít na to, co to způsobilo.

Zapálil si další doutník a dále přemýšlel.

Měl jednu teorii, kterou se snažil zasunout co nejdál do hlavy a nemyslet na ni. Sám sobě si namlouval, že to není možné, ale zároveň mu pocit na hrudi dával najevo, že i když si pravdu nechce připustit, neznamená to, že by to pravda nebyla.

O kousek dál a o pár metrů výš se snažila usnout. Její spánek byl přerušovaný a neklidný, pořád v něm viděla záblesky světel a muže ležícího na zemi který byl mučen Cruciatem. Nedokázala říct, co je to za muže, ale věděla, že jí na něm záleželo, co víc, byl smyslem jejího života. Pořád nemohla pochopit, co se za ty dva dny stalo, nechápala, jak se mohla ocitnout v tom, co považovala za nejhorší sen svého života.

Jedinou věcí, co ji uklidňovala byl ten muž v jejích snech. Cítila se s ním ve spánku spokojeně a  bezpečně.

Utíkala temnou ulicí a křičela. Potřebovala zachránit, neměla, jak se bránil. Neuměla kouzlit a nevěděla, kdo je a kam běží, cítila jen hrozný strach. Zaběhla za roh a narazila do postavy v černém plášti. Postava ji chytila za ruku a zatáhla do stínu. Bránila se, ale neměla šanci. Rychle se mu vytrhla, ale on ji chytil a spadla mu kapuce od hábitu. Pohlédla do té známé tváře, když se k ní naklonil a dlouze jí políbil.

"Vstávej, hned. Vstávej, Bianco. Sen, je to jenom se."

Zvedla se a v polospánku se snažila najít hůlku. Hned jak se rozkoukala, uviděla vedle sedět Draca, který na ni koukal unavenýma očima.
"Zdál se ti zlý sen." řekl unaveně.
"Zdál, sen." dostala ze sebe Bianca tiše. Posadila se a zahleděla se do tmy. Měla hrozný strach, ale zároveň cítila něco jiného, něco silného, co jakoby ji ve snu ukázalo svou tvář.

"Tak já jdu." zahuhlal Draco a zvedl se.
"Ne, nechoď."
Pomalu se otočil a zvedl obočí.
"Mohl by jsi tu zůstat, dokud neusnu." požádala Bianca. Jindy by si přišla hrozně, ale zrovna teď potřebovala cítit, že je tu někdo s ní.
"Hm, jo." řekl tiše a posadil se k posteli, odkud před chvílí vstal.
Pozorovala ho a slyšela jak začal za pár minut klidně pokládat hlavu. Draco usnul.
Začaly se jí taky zavírat oči a už se propadala do spánku, když ucítila, že se pohnul. Nedala na sobě znát, že je vzhůru a sledovala jak se zvedl a položil se vedle ní. Skoro nedýchala, když ucítila jeho teplé tělo vonící pánskou vodou po holení. Posunul se blíž k ní, aby se vešel pod peřinu a zavřel oči. Za pár minut bylo slyšet znovu jeho tichý dech. Bianca otevřela oči a uviděla jeho vlasy, po celém polštáři, odrážející světlo měsíce, který sem svítil přes okno. Nadechla se a ucítila znovu tu vůni, tak známou a příjemnou a tak neznámou zároveň, kterou nedokázala zařadit. Věděla ale, že už ji někdy cítila.
Najednou se jí vybavila hodina lektvarů ve škole. Byl tu jeden lektvar, který všichni čichali a byli celý den naplněni neuvěřitelným pocitem. Věděla, že každé její kamarádce voněl jinak, ale všem byl moc příjemný. Ona cítila ohořelé dřevo, vzduch po dešti a tuhle neznámou vůni.
Rozhodla se nad tím nepřemýšlet a její oči se začaly samy zavírat. Cítila, že usíná.
Lehla si blíž k muži a uvolnila svaly. Prudce vydechla a snažila se ze sebe dostat napětí.

Další den bude už tak náročný. Může si přece dovolit klidnou noc, plnou odpočinku, aby nabrala sílu.

To si myslela, když se propadla do říše snů.