Služebníci Zla

Neznámá z minulosti

Černovlasá žena zatleskáním rozpustila schůzi. 

Všichni se začali pomalu zvedat a mířili k východu, aby mohli jít plnit zadané úkoly. Bella jim rozhodně nedávala vydechnout, měli od ní skoro více úkolů, než od Pána Zla. 
Draco se zvedl mezi posledními a čekal na svou tetu, která se skláněla nad mapami území, které se chystali ovládnout.
"Počkej na mě i s Lockbrein v salonku." zasyčela a nezvedla oči od papírů. Draco kývl a vyšel ven najít Biancu.  Čekala na něj na chodbě.
"Máme se sejít s Bellou v salonku." oznámil jí chladně a ona zvedla obočí. Procházel kolem nich zrovna Blaise a hodil na ně zmatený pohled.
"Co se děje?" zašeptala, když ostatní odešli a oni zůstali sami.
"Já nevím." odpověděl stejně tiše a rozhlížel se kolem zda je někdo nezaslechl.
"Mám se bát?" ptala se znovu a snažila se znít neohroženě.

Na to nestihl nic říct. Ze dveří vyšla Bella a pokynem ruky jim naznačila, aby ji následovali. Zavedla je do místnosti, ve které předtím Bianca ještě nebyla. Byla to tmavá místnost, ve které to páchlo plísní a byl zde větší chlad, než v ostatních prostorách domu.
Mávla rukou směrem ke dvou křeslům a oba dva se posadili. Bella si sedla za stůl a složila si ruce pod hlavou. Pozorovala je, než promluvila.
"Od tebe, Draco, jsem to čekala." zasyčela a stočila na něj pohled. "Jsi moje krev." 
Draco kývl.
"Od tebe ale ne." stočila oči na Biancu a ta jí pohled oplácela. "Potěšila jsi mě." 
"Děkuji madam." odpověděla Bianca. Spousta služebníků by se pro její pochvalu mohla přetrhnout, ale ona ne. Nechtěla si ji znepřátelit, ale zároveň na sebe nechtěla příliš upozorňovat. Nebylo dobré vyčnívat. 
"Pán Zla chce, aby jste společně splnili další úkol." 
Draco s Biancou se snažili se všem sil nepodívat se po sobě. Bianca přestala dýchat. 

Očima černýma jako temnota sama je pozorovala a vychutnávala si jejich strach a očekávání. 
"Jděte se vyspat." rozkázala najednou.
"Teto? Co ten úkol?" zeptal se potichu muž.
"Zjistíme brzo, co to bude, drahoušku." zavrněla a pomalu se zvedla. "Jděte."
Oba dva se zvedli a zamířili ke dveřím. Bella se k nim otočila zády a sklonila se k pergamenu, co měla rozložený na vedlejší skříni.
"Mimochodem," oba dva se otočili a pohlédli na ni. Stále skloněná měla tvář zakrytou svými černými vlasy a neobtěžovala se ji zvednout. 
"Jen tak někdo by nezvládl chytit tu štětku dvakrát." 
Draco s Biancou se zarazili, jako kdyby narazili do neviditelné stěny.
"Jděte." zavřískla Bella a oba dva už na nic nečekali.

"Ona to věděla." vydechla šokovaně Bianca, hned, jak se dostali ven ze sídla.
"Vypadá to tak." zaskřípal zuby Draco. 
"Házela nám klacky pod nohy." šeptala jako o život bruneta a zrychlila krok, aby dohnala Draca, který skoro běžel k hranici, aby se mohli přemístit.
"To je jí podobné." syčel.
"Ona riskovala naše životy."
"Hm."
"Myslela jsem, že tě má ráda, jak potom mohla..."
Prudce se na ni otočil.
"Moje teta nemá ráda žádného člověka na téhle zemi." řekl mrazivě. Zůstala stát a jen si ho prohlížela, nevěděla, co mu na to má říct. On ale na žádnou odpověď nečekal, znovu se vydal k bráně a za její hranicí se přemístil. 

Ten večer jí chyběl její bratr víc než předtím.
V sídle bylo ticho, které bylo strašidelné a ona nemohla spát. Předtím tu s ní byl Draco a ona se cítila víc bezpečně, než když tu byla jen ona a pár temných stínů, které ji čím dál víc děsily.
Přemýšlela nad úkolem, kterým ji pověří Bella, přemýšlela nad svým bratrem, který je někde daleko a o kterém nemá žádné zprávy, přemýšlela o Dracovi, který ji tu nechal.

Věděla, že nemá právo po něm chtít, aby tu by s ní, ale na jeho přítomnost si zvykla. Přemítala, co dělá, kde je a jestli je z toho úkolu co je čeká stejně vyděšený jako ona. 
Zároveň taky nemohla zapomenout, na jeho pohled dnes na schůzi. Na ten výraz, kdy mučil a trápil jako zvíře tu holku, Fleur Delacour, bez nejmenšího zaváhání. 
Uvědomovala si, že ten celkem milý člověk, kterého v posledních dnech poznala, vůbec nemusí být takový, jaký ji ukazoval. V jeho očích viděla to zvíře, které se v něm ukrývalo. Nepochybovala o tom, že kdyby mu Bella přikázala, aby ji zabil, udělal by to. Zároveň si ale pořád připomínala toho rozesmátého muže s uvolněnou kravatou, kterého tu pár hodin před tím poznala. V ten čas měla pocit, že se nepřetvařuje, jenže nemohla si být jistá. Taky mohl být tak zlý a přetvařovat se jen před ní, kvůli tomu, že ji chtěl na svou stranu, když plnili úkol. 
Myslela i na Theodora a Blaise, které poznala více než dřív. Byla přesvědčená o tom, že to uvnitř nejsou špatní lidé. Nevěřila, že by se bavili s tím Dracem, kterého viděla na schůzi. Bylo na nich poznat, že ho mají rádi, berou ho jako svého bratra a kdyby bylo nutné, položili by za něj život. 
Měl tu být s ní. Měl popíjet rum a probírat s ní o jaký úkol se bude jednat. Byli propojeni zlem. 

Draco pozoroval oblohu a čekal. Stál tu pár minut, ale už byl promrzlý. Jeho drahý oblek nepředstavoval dobré oblečení do sněhu. Počká pět minut a vrátí se do sídla. 
Za jeho zády se ozvalo prásknutí.
Pro sebe se usmál a poslouchal kroky ve sněhu, které se k němu blížily. Neotočil se, čekal, až se postaví vedle něj. Prudce se nadechl a ucítil její parfém, tu známou květinovou vůni. Zavřel oči.
"Myslela jsem, že mě zavoláš." řekla tiše.
"Znáš mě dobře." ocenil a podíval se na ni. 
Její dlouhé černé vlasy vlály ve větru a přivřenýma očima ho sledovala. Měla na sobě dlouhý hábit a byla celá zasněžená. Dívala se na něj se stejnou vášní, jako dřív.
"V tom případě víš, proč jsem se s tebou chtěl sejít." otočil se a pohlédl před sebe. Přistoupila k němu a chytila ho za ruku.
"Vím to. Jen nevím, jestli ti mohu pomoct." 
"Já vím, že můžeš. Jsi moje jediná naděje." 
Zasmála se a chytilo ho za bradu. Natočila jeho obličej ke svému a zadívala se mu hluboko do očí.
"Taky moc dobře víš, že to udělám jen pro tebe." 
Naklonila se k němu a spojila jejich rty v hlubokém polibku. Rukama mu vjela do mokrých vlasů a on jí oplácel vášnivé polibky. Po chvíli se odtrhla a usmála se na něj. Beze slova se otočila a zmizela.
Muž se díval na místo, odkud se přemístila a rukou se dotkl svých rtů.
Neměl by se cítit provinile. 
Neměl důvod.