Služebníci Zla

Zlomená

Několik dní po sobě sněžilo a tak byla všude vrstva bílého nadýchaného sněhu.

Mladý muž stál na kopci a sledoval tichou krajinu pod sebou. Z očí mu tekly slzy a on jim dával průchod. Uvědomoval si, že to může být poslední pohled na tu krásu, který zažije.

Rozklepanýma rukama si přitáhl hábit blíž k sobě a snažil se z hlavy vyhnat všechny myšlenky. Měl pocit, že usne na místě, celou noc byl vzhůru a přemýšlel. Bez výsledku.

Včera večer po odchodu z věznice za ním přišel muž, který ho k cele Laury dovedl. Oznámil mu, že je seznámený s celou situací a že má dva dny na to, splnit úkol, který dostal. Zabít Lauru.

Ve svém životě si nepřipadal tak osamělý. Měl na výběr, splnit úkol a zabít svoji dívku nebo její život vyměnit za ten svůj a sestřin. Kdyby šlo jen o něj, neváhal by, ale nemohl nechat svou mladší sestru napospas Pánovi Zla. To by si neodpustil.

"Zdravím tě, Benjamine." ozvalo se za ním a on se pomalu otočil. Neměl strach, že by ho někdo napadl. Neměl strach z toho, že by ho někdo ohrozil. Spíše by to uvítal.

Zahleděl se na dívku, která na něj promluvila. Nevěděl, kde se tady vzala ani kdo to je. Měla dlouhé černé vlasy, modré oči a na sobě bílý hábit, ve kterém byla na sněhu skoro neviditelná. Prohlížela si ho od hlavy k patě a zdálo se, že ho znát.

"Kdo jsi." zeptal se odměřeně.
"Jsem Sarah, nemanželská dcera manžela Belly, Rudolphuse."
"Co s tím dělat." utrhl se na ni. Nechápal co po něm chce.
"Jdu ti pomoct. Poslal mě Draco." odpověděla a nedala na sobě znát, že by jí vadil jeho zlý hlas.
"Kdo jsi?"
"Jsem Sarah."
"To už jsem slyšel."
"Odkud se znáš s Malfoyem?"
"Jsem něco jako jeho stará známa. Chodili jsme spolu." zasmála se vysokým hlasem.
Zamračil se a přemýšlel.
"Nechápu, kvůli čemu tě posílá."
"Kvůli tomu, že já jediná ti mohu pomoct. Mám plán, jak zachránit tebe i tu tvojí šmejdku."
"Neříkej jí..."
"Na to není čas." vyštěkla na něj. "Jestli chceš, aby se ta tvoje holka dožila rána a ty s ní musíme sebou pohnout."
"To mi řekni, jak." ušklíbl se na ni, ale zároveň pocítil nepatrnou naději.
Přišla k němu a začala mu vyprávět.

Křičela a běhala po domě.

Blonďák chodil za ní a snažil se jí uklidnit, ale nepomáhalo. Ještě snad neviděl někoho takhle panikařit.
"Já jsem ti řekl, že jsem za ním poslal známou, která mu pomůže." zopakoval už otráveně. Během několika minut jí to řekl už pomilionté. Neposlouchala. Nic.
Znovu vyjekla a on už jí měl plné zuby. Jak jí má uklidnit.
"Nechápu, jak jsi mi to mohl udělat. Věřila jsem ti, jak jsem mohla být tak hloupá."
"Já jsem ti nelhal." bránil se rozlobeně.
"Ano, neřekl jsi mi to. Neřekl jsi mi nic."
"Já jsem ti řekl všechno co jsem věděl. Už tě mám dost, jdu pryč, poraď si sama."
Otočil se a vydal ke dveřím. Nechápal co udělal špatně, byl uražený.
"Uvidíme se zítra."
Neodpověděla mu, jen si otřela slzy a otočila se. Znovu zaváhal, připadala mu tak zranitelná.
V tu chvíli nepřemýšlel a jedním skokem byl u ní. Zvedl jí ze země, chytil obličej do rukou a hluboce jí políbil. Bianca chvíli stála bez hnutí a snažila se pochopit, co se to děje, ale pak mu váhavě polibek oplatila. Draco se od ní odtáhl a pohlédl jí do očí. Jeho rozšířené šedé oči se zahleděly do jejích.
"Já jsem..."
"Mlč." vydechla Bianca a přitáhla si ho opět k polibku. Chytila ho za kravatu a jednu ruku mu strčila do blonďatých jemných vlasů. Ochutnávala jeho hebké rty a prohlubovala vášnivé a mokré polibky. Draco se na ni přitiskl celým tělem a rukama ji chytil za zadek. Bylo to tak krásné, špatné a intenzivní. Bianca ještě nezažila podobný pocit.

Odstrčila ho od sebe, aby mu mohla sundat sako a košili. Rychle mu rozepínala knoflíčky a on ji mezitím zbavoval šatů. Draco ji líbal na krku a ona mu poslední knoflíčky na košili utrhla. Nehodlala se zdržovat jejich rozepínáním.

Za chvíli už místnost naplnili hlasité vzdechy.

O hodinu a třech číslech později leželi celý udýchaní a propocení na kožešině v jejím pokoji.
"To byla síla." vydechla ještě v doznívající vášni a políbila ho na mokrý krk.
"To byla." souhlasil a oplatil jí polibek do vlasů.
"Pomohlo to." ušklíbla se. Položila mu ruku na vypracovanou hruď a přivoněla si k jeho vlasům. Nepochopila, jak je možné, že si nevšimla, jak je krásnej.
Zvedla se na rukou a pohlédla mu přímo do očí.
"Co budeme dělat?"
"Jak to myslíš?" pohladil ji po rtech a ona si strčila jeho prst do úst.
"Hrozně se bojím co bude dál." přiznala se.
"To já taky. Musíme se snažit přežít co nejdýl."
Pokývala hlavou a prohrábla si zacuchané vlasy.
"Musím jít spát. Zůstaneš tu?"
"S tebou?"
"Ano." rozesmála se. Vstala a zamířila do koupelny. Uznale si prohlížel její odhalené tělo a když zmizela za dveřmi praštil sebou zase do peřin.
Vedle v koupelně se Bianca zahleděla do zrcadla.
Nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Bylo to tak krásné, bylo to, jako by vše zapadlo na své místo.
Zároveň si ale nebyla jistá, že to měli dělat. V tu chvíli si to ale nechtěla vyčítat. Vlezla si do vany a potom si oblékla krátkou košilku. Zabezpečila dveře a vrátila se do pokoje. Blonďák už ležel na posteli, jen v trenkách a čekal na ni. Zhasla a vlezla si k němu pod peřinu. Položila mu hlavu na rameno a přikryla se teplou dekou.
Draco se pro sebe usmál a začal ji hladit po zádech.
"Děkuju ti Draco," zašeptala Bianca tiše.
"Není za to." ušklíbl se a ona ho z legrace uhodila.
"Spi a zítra všechno vyřešíme." řekl a ona mu věřila.
Zavřela oči a chystala se spát, když znovu promluvil.
"Jaký to bylo dostat zmijozelskýho prince?" zeptal se s úšklebkem.
"Jak můžeš být tak hrozně arogantní?" zasmála se.
"Víš kolik holek by si to přálo?" zasmál se on, napůl z legrace, napůl doopravdy.
"Víš kolik lidí by ti chtělo vrazit?" oplatila mu a otočila se k němu zády. Protočil oči a lehl si na bolavá záda. Musel uznat, že se po dlouhé době cítí dobře, jako už dlouho ne. Nemohl říct, že by měl málo holek, které s ním trávily noci, ale tohle bylo tak intenzivní.
Věděl, že se po dlouhé době dobře vyspí.