(ne)šťastnou náhodou

✧Kapitola 12✧

𝒾𝑔𝓃𝑜𝓇𝒶𝓃𝓉 𝓈𝑒 𝑜𝓏𝓋𝒶𝓁

Vivian

Jsem u Nika doma od té doby, co obdržel telefonát z práce a odjel na dva týdny pryč. Naštvala jsem se a chtěla odejít, ale on nařídil své ochrance, aby mě tu držela. Ale to, co mě naštvalo ještě víc je, že řekl dva týdny a už jsou to dva měsíce. 

Možná je otcem mého dítěte, ale já ho neznám. Nejradši bych ho teď zabila a předhodila lvům. Dva měsíce a ani blbá esemeska?

Vím, že je naživu jenom proto, že posílá lidi aby mi dali najíst, a taky mi posílá každé dva týdny doktora, aby se podíval jak je na tom miminko.

Moje břicho se několikanásobně zvětšilo, ale mně to nevadí. Já to přímo zbožňuju, což je divný, když z toho ostatní holky šílí. Díky tomu vypadám jako velryba, se stejnou ladností se pohybuji. Pro upřesnění, ta velryba je uvízlá někde na souši. 

Právě teď ležím na Nickově posteli a čtu si, když v tom zazvoní telefon. Zvednu ho, „Ano?"

„Viv, tady Nick," v tu chvíli se ve mně probudil snad všechen vztek, který jsem doposud zadržovala. Řekla jsem, co jsem si myslela, že nikdy neřeknu, „naser si ty kreténe!" zavěsila jsem hovor a hodila mobilem někam do místnosti. Takhle vulgární jsem snad nikdy nebyla. 

Cítím se trošku špatně ohledně toho, co jsem řekla, vím že bych asi neměla, ale je to tak. Sedla jsem si zpět na postel a mobil začal opět zvonit. Nechtěla jsem s ním mluvit, a tak jsem to ani nezvedla. Po pár minutách nepřetržitého zvonění mobil přestal zvonit. Už jsem si myslela, že snahu o to se mnou mluvit vzdal, když v tom do místnosti vešel jeden z jeho kumpánů, „paní Vivian, pan Blake s vámi chce mluvit," stiskl zelené tlačítko pro přijetí hovoru a podal mi ho. 

„Už jsem ti to řekla jednou a řeknu ti to znovu. Naser si a jdi někam!" zakřičela jsem do telefonu a zavěsila.

Potom jeho mobil zavibroval a ohlásil novou zprávu cinknutím. Vrátila jsem mu jeho telefon, ale on ho podal zase mě.

Vivian prosím, zvedni ten telefon, omlouvám se

Neodpověděla jsem ani tak, a tak se televize na zdi zapnula a na ní byl vidět Nick.

„Vivian," nic jsem neřekla, jen jsem na něj naštvaně hleděla, „Time odejdi." Ten muž, Tim, odešel a zavřel za sebou dveře.

„Vivian, tak jak se daří?" Nic jsem neříkala a jenom jsem si sedla na postel čelem k obrazovce, s hlavou sklopenou a snažila se předstírat, že tam není.

„Vivian, omlouvám se, prosím podívej se na mě," já jsem se místo na něj podívala na své bříško a začala ho hladit. Má matka říkávala: ‚když nemáš nic pěkného co bys mohla říct, tak neříkej nic'. A právě teď jsem se řídila její radou.

„Viv, podívej se na mě, já se tu snažím omluvit. Tak můžeš aspoň trochu spolupracovat," pořád jsem něj nepodívala. „Vivian přestaň se chovat jako malé dítě a podívej se na mě!" Teď už jsem se neudržela.

Zvedla jsem se a popošla k obrazovce, „snažila jsem se být milá ty ignorante, ale ty ne, ty ses ani neobtěžoval zvednout telefon! Co jsi to za chlapa, který si nenajde ani minutu na to, aby se zajímal o holku, se kterou náhodou spal a má s ní dítě? Jen si se zvedl a odešel na údajně dva týdny, a už si pryč dva měsíce a nejsi ani schopnej se ozvat? Ani si mě nenechal jít domů jsem tu zav-"

Ani jsem nestihla dokončit svůj monolog, který jsem ječela na Nicka, protože jsem ucítila hroznou bolest v břiše. Držela jsem se za břicho v místě, kde to bolelo nejvíc a vykřikla jsem.

Byla to ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila. Kvůli bolesti jsem dokonce spadla na zem.

Slyšela jsem Nika jak křičí: „VIVIAN, HEJ VIVIAN, JE TI DOBŘE? TIME POMOZ JÍ. Viv už jsem na cestě!"

Pak mě objala temnota a já omdlela.