(ne)šťastnou náhodou

✧Kapitola 11✧

𝓂𝓊𝓈í𝓂 𝑜𝒹𝒿𝑒𝓉

Vivian

„Marcusi, představuji ti svoji snoubenku." Hned jak tato slova vyšla z jeho úst jsem zkameněla. Nevěděla jsem, co na to říct, takhle jsem se naposled cítila, když mi řekli, že budu maminkou.

Nakonec jsem se na něj jen nevěřícně podívala a začervenala se. Nic víc jsem asi ani udělat nemohla. Možná, že kdybych něco řekla, tak by se rozčílil, a to nechci.

„Teda bratře, kdo by si pomyslel, že se někdy usadíš? A dokonce nevypadá ani jako jedna z těch děvek."

Z této informace mě píchlo u srdce, pořád jsem se dívala na Nicka. Jeho předtím naštvaný pohled se nyní změnil na pohled plný zuřivosti, namířený na jeho bratra.

„Marcusi zavři sakra hubu, nebo ti ji zavřu sám!"

„Ne, ona by přece měla vědět s kým má tu čest. Nemyslíš?" nakročil si mým směrem a přejel mi prstem po tváři. Odvrátila jsem se od něj, jeho dotyk i pohled mi nepřišel příjemný. „Nesahej na ni!" pronesl Nick skrz zaťaté zuby, když Marcusovi odtrhl ruku z mého obličeje.

Marcus se zastavil, vypadal, že se ponořil hluboko do svých myšlenek. Podíval se na Nicka, na mě a znovu na Nicka.

Kdybychom byli v kresleném seriálu, určitě by se mu nad hlavou zobrazila rozsvícená žárovka. „Už vím oč tu jde! Tys jí přivedl do jináče. Nikdy bych nevěřil, že jsi tak nezodpovědný." A začal se hystericky, skoro až děsivě smát.

Přesunula jsem svůj pohled na méně šíleného z bratrů (Nicka) jestli mu to poví, protože pravdu známe jen my dva a Terez a Sus. Ani se na mě nepodíval.

„Nebuď pitomej, nikoho jsem nezbouch, Vivian si beru, protože chci, možná dokonce i z lásky." To mě naštvalo. Proč to nechce říct svému bratru? To se za nás stydí?

Naklonil se ke mně pro polibek, ale já jsem naštvaně pohnula hlavou, a tak mi líbnul jen tvář.

„Když říkáš Nickey. Mimochodem, přišel jsem ti vyřídit, že s tebou chce Alan mluvit. Nejlíp příští týden."

Nick se na bratra ani nepodíval, „Fajn, příští týden se s ním setkám a teď zmiz!" Naštěstí Marcus nic nenamítal a odešel z Nickova pozemku.

V tichosti jsme vešli hlouběji do domu. Dveře zaklaply, Nick mi naléhavě položil otázku: „Děje se něco?" Neměla jsem náladu se s ním bavit. Odbyla jsem ho zakroucením hlavy.

„Vím, že je tu něco špatně, tak to vyklop." Nevím, jestli přeháním, ale prostě se mi nelíbilo, jak lhal svému bratrovi o našem vztahu a dítěti.

„Vivian-" možná bych mu to mohla říct, „říkal jsi, že tu budeš pro naše dítě, ale ani ses neobtěžoval to oznámit svému bratrovi!" řekla jsem, na můj vkus, příliš nahlas.

Nic na to neodpověděl. „Prosím," špitla jsem a rozešla jsem se ke dveřím, „vezmi mě domů." Zastavil mě, „počkej, já nevím, proč jsem mu to neřekl. Jestli o to moc stojíš, tak to rodině oznámím příští týden." Vzal mě za ruku a táhl mě po schodech nahoru.

V prvním patře jsme se rozešli dlouhou chodbou a zastavili jsme se až na konci před dvoukřídlými dveřmi. Jedno křídlo z nich otevřel a pobídl mně abych vešla.

Ocitla jsem se v největším a nejkrásnějším pokoji, ve kterým jsem kdy byla. Místnosti dominovala giganticky velká postel s šedými peřinami a světle modrými polštáři s jakýmsi spirálovým vzorem. V pokoji byla i velká televize připevněná ke zdi, blíže k prosklené stěně se nacházel skleněný stůl. Na něm byl položený počítač s dalšími třemi notebooky. Jeden z nich, ten nejblíže ke stolnímu počítači, byl zapnutý. Byly na nich nejspíš obrázky lidí, ale než jsem si to stihla prohlédnout, objevil se přede mnou Nick a obratem notebook vypnul.

„To je jen něco do práce, tím si nezatěžuj hlavu." Usmál se na mě, já mu odpověděla přikývnutím, jak taky jinak.

Než mi stihl říct něco dalšího, zazvonil mu telefon a odešel z místnosti. Já jsem si jen sedla na postel a rozhlížejíce po pokoji jsem čekala na jeho návrat.

Po pár minutách přišel zpět. „Je mi to moc líto Viv, ale v práci je nějaká krize a já musím pryč asi na dva týdny."

Cože?!