(ne)šťastnou náhodou

Kapitola 19/ Kde je

Nicholas

Zaparkoval jsem před vchodem. Natěšený, že uvidím Viv jsem vběhl do domu.

,,Vivian, jsem doma." Nedostalo se mi žádné odpovědi, asi bude zase spát, pomyslel jsem si. I když malá část ve mě se začala strachovat.

Vběhl jsem po schodech do druhého patra. Na zemi byla dívka a na zemi tři injekční stříkačky. Na zdi byl přišpendlený papírek se vzkazem: Už je moje 

Vběhl jsem do nejbližšího pokoje a spatřil další svázanou holku na posteli.

Na rozdíl od té první, byla tahle už vzhůru a snažila se dostat z provazů. Když si mě všimla, chtěla začít křičet, ale roubík v puse jí bránil. Popošel jsem blíž k ní a roubík jí sundal.

,,T...ta na...nahrávka." Snažila se uklidnit ale upřímně, moc jí to nešlo. Došel jsem k notebooku a klikl na tlačítko play. Byl to záznam z kamery, Viv tam líbal nějaký muž. Následně jí čímsi nadopoval a ona ztratila vědomí. Ale ještě předtím jsem slyšel jak šeptla moje jméno.

Vytáhl jsem telefon a vytočil číslo někoho, komu jsem neměl v plánu nikdy zavolat.

,,Hej Nicku, myslel jsem si, že mi nikdy nezavoláš. Jak se má má sestra?"

,,Sklapni idiote, koho si poslal aby ji unesl?"

,,O čem to do háje mluvíš, nikoho jsem neposlal a nic jsem neudělal."

,,Tak kdo jiný, když ne ty?"

,,Co myslíš tím kdo ji unesl, snažíš se mi říct, že mi někdo unesl sestru a neteř? Kdo to byl?!"

,,Nikdo jiný kromě tebe na seznamu nejvíc podezřelých osob nebyl, takže nevím. Ale jakmile to zjistím tak je zabiju."

Zavěsil jsem, otočil se na tu holku, ,,kdo seš?"

,,Jsem Vivianina kamarádka..." asi mi o sobě chtěla prozradit víc, ale než to stihla tak vykřikla: ,,Za tebou!" Otočil jsem se a instinktivně vytáhl nůž. Bodl jsem s ním do muže, ale někam aby ihned neumřel. Zavolal jsem na někoho, aby ho vzali do sklepa.

Začal jsem obvolávat lidi aby mi zjistili, kde je Vivian a kdo ji unesl.

O hodinu později sedím ve své kanceláři a obvolávám čím dál tím víc lidí, Vivianiny kamarádky jsou někde v domě a odpočívají.

Chtělo to všechnu moji sílu, psychickou i fyzickou, abych zůstal doma a čekal až mi někdo zavolá s bližšími informacemi. Vím, že jakmile bych vzal věci do vlastních rukou, umírali by lidi. A nejenom oni, zabil bych všechno živý co by se mi připletlo do cesty.

Slyšel jsem někoho se dohadovat, sakra na tohle vážně nemám čas. Vyšel jsem abych se podíval co se to děje, když mě někdo narazil na zeď.

Instinktivně jsem toho muže praštil a přitlačil ho k protější stěně. Všechen vztek, nejistotu a strach, který jsem v sobě držel jsem si vybil na tom nebohém muži. Nepřestal jsem, dokud jsem neuslyšel povědomý hlas.

,,Nicholasi, nech ho být!"

Otočil jsem se a spatřil matku s otcem stojící u mé kanceláře. Vedle nich stál Vivianin otec a žena, která se podobala Viv až moc, byla jen starší. Tipl bych to na její matku.

Moje matka ke mně přišla a objala mě. Už jsem to neudržel a začal jsem tiše brečet. Řekla všem aby odešli a odvedla mě do kanceláře. V tu chvíli jsem si připadal jako malé dítě, co se zranilo.

,,Nicku neboj se, tvoji muži ji určitě najdou." Asi je to teď nebo nikdy, musím jí to říct, ,,mami, Vivian je pět měsíců těhotná." Její oči se rozšířily, něco chtěla povědět (tipl bych to na kázání o mé zodpovědnosti), ale někdo zaklepal.

Vyzval jsem ho ke vstupu, byl to West, ,,pane, našli jsme ji ve Virginii a víme kdo ji unesl."