(ne)šťastnou náhodou

✧Kapitola 8✧

𝓏𝓃𝑜𝓋𝓊𝓈𝒽𝓁𝑒𝒹á𝓃í

Nicholas

Už jsou to skoro tři měsíce od doby, co jsem odletěl do Itálie vyřešit jeden menší problém s firmou. Teda to jsem si myslel, dokud jsem nepřiletěl. Matka mi řekla, že se pohřešuje kamarádka mé sestry, původně chtěli vzít mou sestru, ale nějak to podělali a vzali její kamarádku. A jelikož jsou tu všichni neschopní, tak jsem to musel vyřešit já.

Původně to měla být akce na týden, nanejvýš měsíc. No věci nešly podle plánu...

Naštěstí je všechno hotovo a já můžu jít domů. Vejdu do své provizorní kanceláře a do rukou si beru zarámovaný obrázek Viv. Usmívá se na osobu, která obrázek fotila a v očích jí hrají jiskřičky. Obrázek položím na stůl a otevřu její složku. Znám ji skoro nazpaměť, každičký detail se mi zaryl do paměti.

Po pár hodinách nudné cesty letadlem jsem dorazil domů. „Dobrý den pane Blacku, vítejte zpět," přivítal mě Wesley, „máme novinku ohledně slečny Montgomery." Přikývl jsem a napřáhl ruku, aby mi do ní mohl dát černou složku, kterou nervózně svíral v rukou.

Vešel jsem do kanceláře a pohodlně usazený na kožené židli jsem spis otevřel. Prvně na mě vykoukly fotky. Konkrétně fotky Vivian.

Podle data na okraji fotek jsem poznal, že byly pořízeny nedávno a v jeden den. Na sobě měla úplé modré tričko a černou pouzdrovou sukni. Co mě ale zarazilo nejvíc, byla její ruka položená na vypouklém břiše.

„Co to sakra?!" Rychle jsem prolistoval složku, až jsem našel co jsem hledal – lékařské záznamy. Tam jsem našel fotku z ultrazvuku a moje předtuchy potvrdila i lékařská zpráva. Vivian je těhotná. Jako by to osud chtěl, jejím doktorem byl můj bratranec.

Zvedl jsem telefon a vytočil číslo na kliniku, kde Lucas pracuje. „Doktor Lucas Blake u telefonu," ozvalo se na druhé straně linky.

„Nazdárek bratránku, už je to chvíle, co jsme si naposled pokecali. Tak jsem si řekl, že je čas to napravit. Jak jde život doktora?" Slyšel jsem, jak si povzdechl, „co chceš Nicku?" 

„Pamatuješ si ještě na tu maličkost, za kterou mi ještě pořád dlužíš?" Někdo na druhé straně zasténal, tipnul bych to na Lukase. I když to nemělo daleko k umírající velrybě. „Tak co chceš?" Řekl dost nepříjemným hlasem.

„No, máš jednu pacientku..." Povídali jsme si asi půl hodiny (víc to připomínalo výslech) a já se dozvěděl všechno co jsem potřeboval vědět.

Dozvěděl jsem se, že je opravdu těhotná. Dítě má být staré asi tři měsíce, což akorát sedí na onu noc. A jsem si 100% jistý, že dítě je moje. Než jsme spolu spali byla panna a od té doby s nikým taky nebyla.

Já jsem otec!

To byla jediná věc, která mi hrála v mysli. To, a ještě jedna věc. Proč mi to Vivian nepřišla říct? Jak se opovažuje mě z toho vyšachovat?

Potřebuji odpovědi a to hned! Vstal jsem a jel k jejímu domu.

Dojel jsem až k jejímu bytu (to, kde bydlí jsem se dozvěděl z její složky), ale nikdo neotvíral a dveře byly zamčené.

Nejspíš nebude doma, ale to mě nezastavilo. Vytáhl jsem set šperháků a pustil se do práce. Po necelé půl minutě jsem se procházel jejím bytem.

Prošel jsem pár pokojů a našel kuchyň, ložnici a koupelnu. Zbývaly ještě jedny dveře, a tak jsem se pozval dovnitř. Na zemi byly kbelíky se zelenou barvou a polovina zdí vymalovaná žlutě.

Najednou jsem uslyšel kroky a otevírání dveří. Mohla by to být Viv, ale taky nemusela. Pro jistotu jsem z opasku vytáhl pistoli a pomalu se přibližoval ke dveřím.

Naštěstí to byla jen Vivian, a tak jsem schoval pistol zpět do pouzdra na opasku. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Vypadala jinak. Její vlasy byly o odstín tmavší a více se leskly. Na sobě měla černé legíny a můj šedý svetr.

Vyšel jsem zpoza rohu a když pode mnou zapraskaly parkety vzhlédla. Oči se jí hrůzou rozšířily a ustoupila o krok.

„Kdo jste a co chcete?" Zeptala se mě vyděšeně.

Pomalu jsem postupoval vpřed k ní, a přitom jsem se díval na její bříško. Bohužel jsem přes svetr nic neviděl. Vivian zachytila můj pohled a ochranářsky si na něj položila ruce.

„Ty si mě nepamatuješ?" Zeptal jsem se jí. Nechápavě se na mě podívala, a pak jí to asi docvaklo.

„Ty jsi ten chlap, co byl s Evanem Stockholdem před třemi měsíci v klubu. Co tady děláš?"

Tím mě naštvala. Ví, kdo je Evan, ale na mě si nepamatuje? Počkat, já v tom klubu byl s Adamem, ne Evanem. „Ne, já tam byl s jeho dvojčetem, Adamem. Ale jo, to budu já. Mám na tebe další věc, proč si mi neřekla, že jsi těhotná?"

Podívala se na mě jako bych byl naprostej idiot. „Proč bych ti to měla jako řík-" Něco se v ní sepnulo. Podívala se na mě vyděšeně a pokusila se o útěk. Ale díky mým reflexům jsem ji včas chytil a přitáhl si ji k sobě do obětí.

„Prosím neberte mi moje dítě. Já, já se moc omlouvám, ale zapomněla jsem kdo jste. Já si tu noc nepamatuju, prosím neubližujte nám." Zavzlykala mi do náruče, já si ji přitáhl blíž.

„Pšš, pšš, je to dobré. Já ti neublížím a už vůbec ne našemu miminku." Popošel jsem s ní ke gauči a posadil se s ní na něj

Po chvíli se uklidnila, odtáhla se ode mě a stoupla si. Chtěl jsem ji zastavit, ale neudělal jsem to.

„Můžu se podívat?" Poukázal jsem na její bříško. Nedůvěřivě si mě přeměřila pohledem, ale svolila. Vyhrnula si svetr dost natolik, abych viděl její bříško, ale ne dost abych viděl něco jiného.

Neměla ho ještě velké, ale bylo tam. Položil jsem si na něj ruce. V tu chvíli jsem si dal slib: Od tohoto dne se postarám jak o to maličké, tak o Vivian.

„Jak se jmenuješ?" Zeptala se mě nesměle. Pořád mi nedochází, že si mě vůbec nepamatuje. Ale i tak jsem jí odpověděl, „Nicholas Blake."

Usmála se na mě, „Um dobře, já jsem-" Zastavil jsem ji.

„Já dobře vím kdo jsi, Vivian Montgomery."