(ne)šťastnou náhodou

✧Kapitola 10✧

ℳ𝒶𝓇𝒸𝓊𝓈

Nicholas

Vivian sebou házela a křičela za účelem dostat se z mého sevření. Naštěstí se po chvíli vztekat přestala. Za to jsem jí moc vděčný, nechtěl bych totiž nějak ohrozit miminko.

Šel jsem zadními dveřmi a snažil jsem se na sebe moc nepoutat pozornost. Ne, že bych se cítil trapně, nebo tak něco, ale je to pak míň dramatičtější.

Otevřel jsem zadní dveře a spatřil Joea, který na mě čekal. Přesně podle instrukcí, takhle to mám rád. Když ho Vivian uviděla, začala sebou znovu házet a křičet: „PANE, POMOZTE MI! ON MĚ - unáší." Asi si všimla, že Joe je se mnou, a tak poslední slova nebyla skoro slyšet. Joe nám otevřel dveře od auta a já na místo spolujezdce šoupl Vivian.

Ale ještě než jsem nastoupil na míst řidiče, jsem se obrátil na Joea, „Zavolej ostatní, vykliďte ten byt. Ještě řekněte domácímu, že už ho nebudeme potřebovat."

Vivian začala bušit na okýnko, „ne! To nemůžete, ten byt je všechno, co mám, kde pak budu bydlet?" Pomalu jsem vešel do auta, „Viv, ty se stěhuješ ke mně, ten byt už nebudeš potřebovat."

Ještě chvilku se snažila se mnou dohadovat, ale únava ji přemohla a usnula.

Nedělalo mi to dobře, takto ji vidět, ale dělám to pro ni. Vím, že to tak asi nevypadá a ona to tak necítí, ale nedopustím, aby naše dítě vychovávala s nějakým neschopným budižkničemu.

***

Zastavil jsem před černou bránou, která je spojená příjezdovou cestou k domu. Michael, jeden z ochranky, vyšel ze tmy a přišel k autu. Sroloval jsem okýnko dolů, jakmile mě poznal otevřel bránu.

Po příjezdové cestě jsem dojel až ke vchodu do domu. Vzal jsem Vivian do rukou a auto nechal na jednom ze zaměstnanců, aby ho zaparkoval. Už jsem chtěl vejít do domu, ale všiml jsem si neznámého černého auta a pootevřených dveří. Kdo to může být? Nikoho nečekám.

Položil jsem Viv na lavičku před vchodovými dveřmi a řekl Joeymu, který zrovna přijel, aby na ni dával pozor.

S pistolí v ruce jsem se rozešel do domu. Nepozorovaně a potichu jako myška jsem se dostal až do obýváku. Tady jsem narazil na postavu. Přešel jsem k muži a přiložil jsem mu pistoli k hlavě.

V neznámé postavě jsem spatřil svého bratra.

„Proč jsi sakra tady a jakej imbecil tě pustil dovnitř? Neřekl jsem ti jasně, že mi nemáš lézt na oči? To mimochodem platí i pro můj dům."

„Ale notak Nicku, takhle ty vítáš brášku? Co by si o tom myslela naše matka?"

Otočil jsem se na podpatku, vyšel jsem ven a sedl si k Viv na lavičku. Vivian vypadala, že se probrala, koukla na mě a oči se jí hrůzou rozšířily, „kdo jsi a proč máš sakra pistoli?" Doprdele, zapomněl jsem ji schovat! Ale věděl jsem, že se na to dřív nebo později zeptá.

„Viv, to vědět nechceš a já ti to nemůžu říct."

„Blbost!" stoupla si a rozhodila rukama, „nemůžeš, nebo mi to nechceš říct?" Pokud nevypadala neštvaně předtím, tak teď už tak rozhodně vypadá.

Strašně rád bych jí řekl pravdu, ale jsem na to moc velký zbabělec. Když se na ní podívám, vidím nevinnou holku. Nezkaženou okolním světem. Nemůžu se jí podívat do očí a říct jí tu krutou pravdu. Možná se to jednou dozví, ale dneska to nebude!

„Tu zbraň mám, abych mohl ochránit sebe, tebe i to malý." Podívala se na mě s menší nedůvěrou, ale přikývla.

Zvedla se z lavičky a zaměřila svůj pohled na můj, respektive náš dům. Oči se jí úžasem rozšířily, pootevřela pusu, ale zase ji rychle zavřela, což je škoda. Takhle si z ní nemůžu utahovat – ze srandy.

Vešla hlavními dveřmi dovnitř s rukou přišpendlenou na jejím břiše. Ochranitelská matka už od začátku. Není pochyb, že se z ní stane ta nejlepší maminka na světě.

Vešel jsem za ní, daleko jsme se bohužel nedostali. „Kdo je tato okouzlující mladá dáma, bratříčku?" zaflirtoval s ní Marcus. Bylo jí to zřejmě nepříjemné, protože se ke mně přitulila. A já, jako pravý gentleman (nebo žárlivý a majetnický blb – vyberte si) jsem jí omotal ruku kolem pasu.

„Marcusi, představuji ti svoji snoubenku."