(ne)šťastnou náhodou

Kapitola 14/ Ahoj sestro

Vivian

Když jsem se probudila, bodlo mě do očí jasné, bílé světlo. Snažila jsem si přes hlavu přetáhnout peřinu, ale nešlo to.

Podívala jsem se dolů a spatřila Nicka. Spal a hlavu měl opřenou o postel, u toho držel mou ruku. Snažila jsem se z jeho sevření dostat, ale probudil se. 

Podíval se na mě, ,,Viv, mě je to tak líto, jak se cítíš. Nevypadáš dobře, mám zavolat doktora? Jo radši zavolám doktora." Jak rychle z místnosti vyšel tak se tam i vrátil. Ale nevešel sám, po jeho boku stála docela pěkná doktorka, ta na něm mohla oči nechat. Jen jsem nad tím protočila oči.

Nicholas se stále díval na mě, ,,moje žena se právě probudila." Doktorka přesměrovala svůj pohled na mě.

,,Jak se cítíte?" Rychle jsem odpověděla na její otázku, aby mohla zase odejít, ale ještě jsem se jí zeptala na miminko. Všechno bylo v pořádku, a tak jsem si viditelně oddechla.

Doktorka odešla, ani jsem nepostřehla její jméno, ale bylo mi to upřímně jedno. ,,Hele Vivian, já se opravdu omlouvám," přišel blíž a sedl si na kraj postele, chytil mě za ruku a já se snažila zapomenout, to co mi udělal.

Otočila jsem hlavou k oknu, aby neviděl mé slzy, jak mi sklouzávají po tváři. Ani nevím, proč jsem tak přecitlivělá, vždyť ho ani neznám.

,,Dneska budeš moci jít domů," jenom jsem přikývla, ,,Je mi to opravdu líto, prosím řekni něco." Ani jsem se na něj nepodívala. Začala jsem se cítit provinile, on se mi tu omlouval a já si hraju na uraženou.

,,To je v pořádku Nicku, můžeš mě vzít prosím domů.., do mého opravdového domova?" otočila jsem se na něj s nadějí v očích, ale on svůj pohled přesměroval jinam. ,,Vivian, kdybych mohl, tak bych tě tam vzal klidně hned, ale já nemůžu."

,,Ale proč ne?" 

Oba jsme se podívali na dveře. 

Sakra.

Do pokoje vešel můj otec v modrém saku a mírně prošedivělými černými vlasy. V závěsu, hned za ním, stál můj bratr Jack, na sobě měl černý oblek a vypadal jako mladší verze mého otce, jen samozřejmě bez šedin. 

,,Můžu vám nějak pomoci?" Zeptal se jich Nick. Sakra, já jsem tátovi ani Jackovi o dítěti neřekla. Moje maminka o tom ví, ale oni ne. Nebavím se ani s jedním od doby co se naši rozešli.

,,Ano, můžete mi vysvětlit kdo jste a proč jsem obdržel hovor, že má dcera je v nemocnici."

Můj bratr přešel před mého otce, ,,jestli toto není Nicholas, už ani nevím, kdy jsem ho viděl naposledy. Ale,ty teď spíš s ..." Jack to nestihl doříct, jelikož se Nick postavil, něco zahvízdal a přitiskl mého bratra ke zdi. V tom přišli dva muži a zavřeli za nimi dveře. 

Nick vytáhl zbraň a namířil ji na Jacka, proč mě to nepřekvapuje. ,,Nicku co to děláš?" Zakřičela jsem se zoufalostí v hlase, Jack se ušklíbl na Nicka. Odkryla jsem se a popošla k těm dvěma.

 Dala jsem Nickovi ruku na rameno, ,,Nicku, proč míříš zbraní na mého bratra? Děsíš mě."

Nick se podíval na mě a potom na Jacka, ,,on je tvůj bratr?"

,,Ano"

,,Nazdar sestro, jak se daří?" Nechápu jak může být můj bratr tak klidný a ještě se usmívat, když na něj Nick míří pistolí.

Co se tady děje?