New-found - Znovu nalezená /Teen Wolf/

5 kapitola - Útěk z kotelny

Stiles

  Moje ruka okamžitě vystřelila k Lydiině puse, aby zmlkla. Ostražitě jsem se podíval po Isaacovi, ale stejně jako Scott pořád ještě tvrdě spal.

   „Lydie, už je to dobrý, už jsi vzhůru“ začal jsem ji utišovat.

   „Ale já už nespím. Cítila jsem smrt, ale nevím čí, potřebovala jsem ji slyšet víc a měla jsem hroznou chuť ječet, a tak jsem ječela.“

   „Jsme v kotelně, musíme najít cestu ven“ přikývla a oba jsme vstali. Já první a pak jsem pomohl vstát ji. Snažili jsme se pohybovat, co nejtišeji, i když pokud je nevzbudil Lydiin jekot, tak je nevzbudí asi nic. Prošli jsme kolem pár polic s různými věcmi, až jsem se divil, co tady dole všechno je.  

   Došli jsme ke dveřím. Bylo mi jasné, že jsou zamčené, tak jsem za ně ani nebral. Navrhoval jsem, že to obejdeme dokola, jestli tady není jiný východ, ale tak nějak jsem tušil, že asi nebude. Udělal jsem pár kroků, ale Lydia se zastavila. Zírala do dveří.

   „Co se…“ umlčela mě zvednutým prstem a popošla blíž. Otočila se a položila na dveře ucho. Pak zavřela oči a já viděl, jak ji po tváři stekla slza.

   „Ta smrt je moc blízko Stilesi, slyším bouchání, takový vysoký zvuk, ale nevím od čeho, řev, který nedokážu určit a mlácení, jako kdyby někdo bušil do skla“ skousla si rty, jako to vždycky dělává, když se chce ještě více soustředit. Její ruka sklouzla ke klice. Chtěl jsem namítnout, že bude zamčeno, ale to nejspíš Lydie věděla, a tak jsem mlčel. Chvíli stála bez hnutě, ale pak zabrala a dveře povolily. Nebyly zamčené, můžeme jít pryč. Ale proč?

   „Stilesi, co uděláme teď?“ podívali jsme se na sebe a já začal přemýšlet nahlas.

   „Měli bychom dojít pro Deatna, ten bude vědět, co je s Isaacem. Doufám, že Scottovi nic neudělá“ přikývla. Chtěl jsem vykročit, když jsem si najednou vzpomněl na tu holku. Nemůžeme jí tady nechat, Isaac by ji zabil.

   „Ta holka.“

   „Jaká?“ neodpověděl jsem. Místo toho se vydal na místo, kde spala. Lydie cupitala za mnou.

   „Claire,“ vydechla, když jsme ji našli.

   „Kdo?“ překvapilo mě, že ji Lydie zná a já ne.

   „Je nová, dneska jsem nastoupila. Připadala mi docela milá“ najednou jsem si byl stoprocentně jistý, že ji musíme vzít s sebou. Nebyla těžká a zvládnul jsem ji nést v náručí. Teď když jsem ji viděl do obličeje, všimnul jsem si, že je hezká, hodně hezká. Měla hnědé dlouhé vlasy s růžovými konečky, baculaté tváře a plné rty. Nebyla malá, a akorát tak hubená. Na sobě měla modré tričko a světlé džínové kraťasy. Vyšel jsem s ní v náručí z kotelny a zamířil dál. Nikoho jsme nepotkali, byl jsem hodně překvapený. Každou chvíli jsem poslouchal, jestli něco neuslyším, ale všude bylo ticho. Vyšli jsme až na hlavní chodbu, byla taky prázdná.

   „Stilesi mně se tohle nějak nezdá“ zašeptala Lydia.

   „Jo to mě taky ne“ řekl jsem zrovna, když za mnou bouchly dveře. Oba jsme se prudce otočily, ale ty dveře nebouchly na chodbě, ale někde dál.

   „Nemyslím si, že to stihneme k východu“ poznamenala Lydia.

   „Musím dojít do mé skříňky, mám tam basebolovku, já někde schovám Claire, nemyslím si, že máme moc jiných možností“ kývla a oba jsme se vydali jiným směrem. Já do kabinetu kouče. Nikdo tam nebyl, položil jsem Claire na židli, a co nejrychleji se vrátil. Chodba byla pořád prázdná až na Lydii, která taky běžela, tentokrát už s pálkou. Věc, kterou jsem na svojí skříňce nesnášel a která se nám teď dost hodila, byla, že se do ní bouchlo a ona se sama otevřela, proto jsem teď nemusel Lydii říkat svoje heslo.

   Stoupli jsme si vedle sebe a poslouchali. Jedno bouchnuti, podstatně blíže, pak další a pak se otevřely dveře kousek od nás. Nejdřív nikdo nevycházel a Lydie se mě pevně chytla za biceps, nejspíš se bála tak jako já. Naštěstí pak vyšel Scott. Oba jsme si oddechli. Jenže to trvalo jenom chvilku, najednou se ozval řev a někdo hodil Scottem do skříněk tak silně, že se nejen prolomili, ale taky Scott omdlel. Zase jsme se semkli s Lydii k sobě, protože právě Isaac napadl Scotta a teď stál naproti nám, připravený každou chvíli zaútočit.

    A pak se k nám rozběhl. Cítil jsem jak se Lydia ještě více napnula.

   „Stilesi“ zašeptala „teď mám chuť řvát“ pochopil jsem, co tím myslí a chytnul ji za ruku. Isaac byl už u nás. Vůbec jsem ho nepoznával, jako kdyby podlehnul své vlčí podobě. Nemohl jsem se bránit, odhodil mě na skříňky a než jsem se stačil zvednout, zaútočil na Lydii. Řval jsem, ale moc to nepomáhalo. Seknul ji do tváře tak, že spadla na zem. Pak ji zvednul za krk a bouchnul do břicha. Zakvílela a vypadalo to, že ztratila vědomí.

   „Isaacu!“ zařval právě probuzený Scott, ale vůbec to s ním nehnulo. Chtěl jsem ho bouchnout basebalkou do spánku, ale jako pírko mě odhodil zase na skříňky.

   „Co se…“ Claire přišla v tu nejmíň vhodnou chvíli. Zrovna se Isaac chystal zaseadit Lydii poslední ránu.

   „Ne“ zařvala Claire a pak přese mně přejela hnusná tlaková vlna, tak silná, že jsem na chvíli upadl do bezvědomí.

   Když jsem se pak vzbudil, stál přede mnou Scott a podával mi ruku. Zvednul jsem se. Uviděl jsem Isaaca v bezvědomí, ale Lydie nikde nebyla.

   „Co se stalo?“ skoro jsem řval, bál jsem se, že je Lydie mrtvá. Mohla mít vnitřní krvácení, nebo něco… vůbec mi to nemyslelo.

   „Claire nějak omráčil Isaaca. Zavolal jsem Deatna, který je obě odvezl na veterinu. Lydie žila, ale prý nevím, jak špatně na tom je. My teď musíme odvézt Isaaca. Jak se cítíš?“

   „Nic mi není. Pojeďme“ odseknul jsem. Musel jsem Lydii vidět. Hned.