New-found - Znovu nalezená /Teen Wolf/

13. kapitola - S Lydii v zapomnění

poznámka: vím, že jsem k tomuhle příběhu nepřidala další část přes rok a neříkám, že se k němu vracím, ale štvalo mě, že to bylo dost dobře rozpracované a skončilo to nedokončené, tak se pokusím v tom pokračovat. Takže doufám, že se nová část líbí a že si to postupně zase získá čtenáře, jako to mělo před rokem.
-Kate ;)

krátká rekapitulace, co se stalo (jen tak pro připomenutí): Příběh začíná po čtvrté sérii, když Scott se Stilesem vzpomínají na Allison. Z Beacon Hills se v té době začnou ztrácet lidi, mezi nimi také Malia. Jednou ve škole zůstanou Lydia, Stiles a Scott sami na chodbě a uslyší divné hlasy, pak na ně zaútočí Isaac, který jako by se nedokázal vůbec ovládat. Zraní i Claire, novou žačku, které se ten den seznámila s Lydii. Scott a ostatní vezmou Isaaca k Deatonovi, tam ji Isaac přivodí smrtelná zranění, a tak je oba vezmou do nemocnice a tam se taky dozvídají, že Claire je Isaacova sestra. Isaac ji vyléčí a Lydia zkolabuje a má takový menší moment se Stilesem. Poté, když se všichni trochu zmátoří na ně v nemocnici zaútočí něco neviditelného. Při tomhle útoku Lydia přijde o všechny své vzpomínky a Stiles jí je teď pomáhá dostat zpátky.

Stiles

Po tomhle jsme vzali Lydii, aby ji vyšetřila Scottova máma, dělala ji několik různých vyšetření, ale říkala, že když se stane něco takového, je všechno nejisté. Paměť by se ji mohla vrátit, ale nemusela. Melissa se spojila s Lydiininou mámou, která ale řekla, že se nemůžou vrátit dřív jak za týden, i kdyby chtěla, i když podle mě spíše nechtěli, takže jsem vzal Lydii k sobě domů. Scott mezitím hlídal Isaaca, i když to spíše nechával na Claire po tom, co se dozvěděl ode mě o Isaacovi a Allison. Pár dní jsme ani jeden z nás nešli do školy. Bral jsem Lydii na procházky po městě, aby viděla něco známého, i když jsem si nebyl jistý, jestli to dělám pro ni, nebo abych se podíval po Malii. Štvalo mě, že jsme s únosy teď nemohli nic dělat vzhledem k tomu, že Scott musel hlídat Isaaca a já nemohl nechat Lydii samotnou. Pořád mi vrtalo hlavou to, jak dokázala Claire odhodit Isaaca, ale říkal jsem si, že kdyby nám chtěla něco udělat tak už by to dávno udělala. Zrovna jsme seděli s Lydii u mě v pokoji, připadala mi jako stará Lydie, jenom si na mě nepamatovala a mě to sžíralo.
„Pověz mi Stilesi, co je mezi námi?" ta otázka mě víc než zaskočila.
„Cože?" Málem jsem dokonce spadnul ze židle.
„No říkal jsi, že jsme přátelé, ale mám pocit, že to není asi tak přesné, takže co je mezi námi?"
„No vážně jsme přátelé. Tedy ze začátku jsme nebyli. Byla jsi tou nejpopulárnější holkou na škole a já jsem byl do tebe..." zarazil jsem se, ale pak pokračoval „a ty ses mi líbila. A pak se ti začali dít dost špatné věci, které tě sblížili s naší partou a pak i se mnou a stali jsme se příteli."
„ A bylo mezi námi něco?" říkala to jako by se ptala na to, co bude k večeři.
„No jednou jsi mě políbila" dvakrát opravil jsem se v duchu „ale to bylo jenom kvůli tomu, abych přestal mít panický záchvat".
Protože nic víc to nebylo.

„To je jasný, protože panický záchvat zastaví zastavení dechu a to uděláš, kdy dostaneš neočekávanou pusu."
Jo to vím taky.
„Toť vše."
„A s kým jsem teda chodila?" Vím, že pro ni jsem teď jediný zdroj informací, ale vůbec pro mě nebylo příjemné o takových věcech mluvit.
„S Jacksonem, s Aidenem a líbala jsi i Scotta, Petera a pravděpodobně jsi měla něco s..." zarazil jsem se.
„S kým?" vyzvídala.
„S Parrishem". Úplně jsme na něj zapomněli. Při všem tom, co se dělo jsme zapomněli na Parrishe. Ihned jsem vytočil tátovo číslo. Lydia se mě ptala, co se děje, ale ignoroval jsem ji.
„Tati. Je tam Parrish?" zeptal jsem se.
„Ne, není. Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli nevím, kde je?" . Řekl jsem, že ne a zavěsil. Bylo to jasné další koho unesli byl Parrish. Což znamená, že unášejí kohokoliv, kdo má něco společného s nadpřirozenem.
„Lydie, nechce se ti křičet?" zeptal jsem se najednou. Překvapilo ji to.
„Proč by se mi chtělo křičet?" zavrtěl jsem hlavou. Nedošlo mi, že jsme ji o tomhle ještě neřekli. O nadpřirozenu jsme ji vlastně neřekli nic.
„Takže když si to shrnu jsem děvka, co má IQ 170, ale stydí se za to. Jsem ta, co pořádá nejlepší večírky, ale už je nepořádám, jeden z mých kluků je v Londýně a ten druhý je prostě pryč a můj nejlepší kamarád chodí s jinou holkou, i když je zamilovaný evidentně do mě."
Zůstal jsem na ni zírat a pěknou chvíli jsem ji nic neříkal.
„Já... já nejsem do tebe zamilovaný... už ne." Vím, že to poslední jsem neměl říkat, ale řekl jsem.
„Já jsem to... ehh takhle jsem to nemyslela, víš pravidlo u první lásky je takové, že nikdy nezmizí, většinou se jenom ukryje. Prostě je to tak, že jsem byla tvoje první láska, a i když sis našel někoho jiného, tak pořád já budu tvoje první láska a vždycky mě budeš milovat, nebo snad ne?"
„Já... nevím...".
„Něco ti řeknu, i když nevím jak to vím nebo jaká skutečnost mě k tomu dovedlo, jedno vím jistě. Přiznat si, že pořád miluješ svoji první lásku je těžké, protože většinou nekončí a jediné o co se snažíš je na tu lásku zapomenou, donutit se, abys ji necítil, ale pravda je taková, že ji vždycky cítit budeš, takže je lehčí si to přiznat. Není nic, co bys s tím mohl udělat." Usmála se na mě a pak dodala: „dneska byl docela náročný den, nevadilo by, kdybych šla spát?"
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak já už půjdu dolů. Když budeš něco chtít, tak na mě zavolej" zvednul jsem se, ale chytla mě za ruku.
„Vzhledem k tomu, že jsme přátelé, nemohl by jsi tady zůstat?". Dívala se na mě a já vůbec nevěděl, co říct.
„No... nebude to divné?"
„Pro mě určitě ne a nebudu se cítit tak sama." Nechtěl jsem ji nechat samotnou, a tak jsem se strávil noc s Lydii v posteli a přemýšlel jak velká ironie v tom tkví.