New-found - Znovu nalezená /Teen Wolf/

4 kapitola - Lydiino dlouhé probouzení

Stiles

Poslední, co si pamatuju, bylo, jak Lydia omdlela a já ji chytil, ale pak jsem uslyšel takový divný zvuk, nohy se mi podlomily a já cítil, jak padám i s Lydií. Pak už byla jenom tma.

   Rozlepily se mi oči, jako po dlouhém spánku, ale odpočatý jsem moc nebyl. Bolely mě záda, byl jsem opřený zády k stěně. Leknul jsem se, když jsem ucítil pohyb, ale pak jsem si uvědomil, co to je a dlouze jsem vydechnul. Na mí hrudi ležela opřená Lydia a oddechovala. Ani jsem si nevšiml, že má přenou ruku o její záda. Automaticky se mi začala ta ruka potit a všelijak svědit, tak jako to mám obvykle, když vedle mě někdo spí. I když nejčastěji se mi to stávalo s Malií, teda vlastně jenom s Malií. Svou pozornost jsem obrátil na místnost, kde jsme byli. Překvapením jsem se zase málem pohnul. Byli jsme ve školní kotelně, bylo tu jen matné světlo, ale už jenom to stačilo, abych se všimnul Scotta, jak leží naproti nám a Isaace vedle něj. Vypadal skoro normálně, když spal. Kdybych ho neviděl před chvílí, myslel bych si, že to je ten starý Isaac, i když to byl idiot taky.

   „Lydie?“ cítil jsem, jak se mírně pohnula.

   „Ještě pět minut, pak půjdeme“ zamumlala a víc se ke mně přitulila. Přemýšlela jsem nad tím, co se jí asi zdá, ale pak mě zaujalo ještě něco. Slyšel jsem oddechovat pět lidí a my jsme byli jenom čtyři.

   Začal jsem trochu panikařit, než jsem si všiml, že nalevo ode mě leží ještě někdo v bezvědomí. Byla to holka, ale do tváře jsem jí neviděl.

   „Scotte?“ zkusil jsem, ale spal tvrději než Lydia. Zkusil jsem se zvednout, ale chytila mě kolem pasu a přimáčkla jako polštář.

   „Ještě ne Stilesi. Ještě chvíli tu zůstaň“ s povzdechem jsem klesl.

   Opravdu by mě zajímalo, co se jí zdá, když ví, kdo ji budí, ale ne kde je.

    „Lydie, vzbuď se, nebo se dřív vzbudí Isaac a všechny nás roztrhá“ řekl jsem to, co nejzpěvnějším hlasem a sám jsem se musel usmát nad tím, jak blbě to znělo.

   Protáhla se a pak zaklonila hlavu, aby na mě viděla. Upřímně jsem ji nikdy neviděl hezčí, jahodově blond vlasy měla špetku splihlé, ale přesto nádherné a ve vlasech se jí zračila ještě ospalá nevinnost. Chvíli se na mě dívala, jakoby nevěděla, kdo jsem a pak chvíli před tím než začala ječet, jsem něco zahlédl, jako by se jí zvedli koutky úst do úsměvu.

 Lydia

    Zdál se mi zvláštní sen. Ležela jsem v posteli v nějakém hotelu, ale nebyl takový jako ten motel minule, byl luxusnější a cítila jsem se bezpečněji. Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem jemnou levandulovou vůni, která byla více než příjemná. Užívala jsem si ticho a jen spokojeně oddechovala. Po dlouhé době sen, ve kterém nebylo nic špatné. Poslední dobou se mi zdálo buď to o Allison nebo o Aidenovi, mém bývalém, který zemřel ve stejný den jako ona, ale víc se mi zdálo o ní.

   „Je ticho?“ zeptal se někdo vedle mě, takovým tím hlasem, jak zní ve snech vždycky s ozvěnou.  Otočila jsem hlavou, vedle mě ležel Stilas. Měla bych se cítit divně nebo trapně, ale necítila jsem nic, jen klid.

   „Nádherné ticho“ odpověděla jsem mu a můj hlas zněl stejně jako jeho. Oddechl si, a i když jsem věděl, že si dělá větší starosti o Malii než o mě, v tuhle chvíli mi to nedělalo starosti.

   „Co ruka?“ zeptal se. Nevěděla jsem, že mám něco s rukou, vytáhla jsem jí z pod deky. Byla obvázaná. Jakmile jsem věděla, že jsem zraněná, začalo mi v tom tepat bolestí. Měla jsem ji obvázanou Stilesovou oblíbenou košilí. Zajímalo mě, co se mi stalo, ale moje myšlenky se nedokázaly točit kolem ničeho jiného, kromě snu.

    Natáhl se a tu ruku opatrně uchopil.

   „Zejtra na to seženeme něco lepší než moji košili. Vypadá to, že ti to pořád krvácí“ vypadal tak starostlivě a při tom to tak moc nebolelo. Vlastně od té doby, co mi ji držel a díval se na ní.

   „Omlouvám se“ zašeptala jsem.

   „Za co?“ na chvíli se podíval na mě.

   „Za tu košili“ povzdechl si.

   „Už ses mi omluvila dneska asi tisíckrát, je to jenom košile“ 

   „Ale byla tvoje oblíbená“ namítla jsem.

   „Věř mi, že mě více trápí tvoje ruka než nějakej kus hadru. Pořád krvácí“ zase svraštil starostlivě obočí.

    „To bude dobrý, vlastně když mě takhle držíš, vůbec to nebolí“ obočí mu teď vylétlo nahoru.

   „Takže ty mi zničíš košili a ještě chceš, abych tě celou noc držel“ nadzvedla jsem se na levém loktu a zadívala se mu pozorněji do tváře.   

   „To byl vtip“ utrousil a já si oddechla.

   „To je dobře“ otočila jsem se. Myslela jsem si, že dopadnu na polštář, ale dopadla jsem na jeho hruď.

   „Nevadí ti to?“ zeptala jsem se.

   „Ne“ odpověděl mi a já cítila, jak se mu tep nejdřív naprosto zrychlil a pak zpomalil, jakoby měl každou chvílí usnout. Poprvé jsem neměla chuť řvát kvůli tomu, abych slyšela něčí smrt, ale abych více slyšela  jeho tlukot srdce, ale nezaječela jsem, nechtěla jsem to kazit. Slyšela jsem něco slabého pod tím tlukotem srdce, ale nechala jsem to být. Cítila jsem, jako bych usnula, i když to byl jenom sen.

   „Lydie?“ uslyšela jsem Stilesův hlas, ale zněl tak nějak potišeji, ale ne že by šeptal, spíše jako bych ho neslyšela.

   „Ještě pět minut, pak můžeme jít“ odpověděla jsem mu. Hnízdil ve mně pocit, že máme někde schůzku, ale mě se chtělo ještě chvíli takhle ležet.

   Chtěl se zvednout, ale já jsem ho pevně chytla a zatáhla zpátky.

   „Lydie?“

   „Ještě tu chvíli zůstaň Stilesi“ poprosila jsem ho a on se uvolnil.

   „Lydie, vzbuď se, nebo se dřív vzbudí Isaac a všechny nás roztrhá“ najednou se ozval Stilesův hlas, ale bez ozvěn, jako by byl skutečný. Protáhla jsem se a vzhlédla. Díval se na mě a pozoroval mě, jako bych byla jenom jeho. Na maličkou chvíli jsem se usmála, ale pak jsem to zase pocítila. Závan blízké smrti a začala jsem ječet.