New-found - Znovu nalezená /Teen Wolf/

12 kapitola - Lydia a její zmizelé vzpomínky

Omlouvám se, že jsem teď dlouho nepsala, ale nestíhala jsem to (svátky a tak), tak doufám, že vám to aspoň delší kapitolou vynahradím :) Jinak přeji Šťastné a Veselé! :) Katherine

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lydia

První, co jsem ucítila byla bolest. Bolela mě hlava, krk a hrozně mě pálilo na plicích.

„Lydie?“ chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to, dokonce jsem ani nedokázala rozpoznat komu ten hlas patří. Byla jsem tady jenom já a tma.

„Lydie?“ tohle znělo mnohem vystrašeněji, ale pořád jsem nevěděla komu ten hlas patří. Snažila jsem si vybavit aspoň obličej nebo jméno, ale nic z toho se mi nevybavilo.

„Lydie?“ najednou jsem si uvědomila, že si ani nejsem jistá, jestli opravdu volá na mě. Bylo Lydie moje jméno?

A pak se něco změnilo, najednou jsem dokázala otevřít oči, a tak jsem to udělala. Nejdřív jsem neviděla nic než světlo, ale pak se začaly objevovat i obrysy. Nade mnou se skláněl klučičí obličej. Byl sympatický a svým způsobem i hezký a momentálně se tvářil, jako by spatřil ducha. Jako by mi teprve teď došlo, že ho vlastně neznám a že si nic nepamatuji, jsem vylítla, narazila jsem do zdi a opřela se o ní. Dýchalo se mi špatně, jako bych potřebovala více kyslíku, než který jsem dokázala vdechnout. Skrčila jsem si kolena pod bradu, i když mi to v dýchání moc nepomohlo, cítila jsem se pak lépe.

„Lydie?“ ten kluk se nade mně nahnul a úzkostlivě si mě prohlížel. Chtěl se mě dlaní dotknout tváře, ale ucukla jsem.

„Co se stalo? Co tě bolí?“ mírně koktal, i když to bylo možná jenom ze strachu.

„Hlava, hruď, krk, všechno“ nevím proč jsme mu odpověděla. Jenom, nenapadlo mě, že by mohl být zlý nebo mi ublížit, na to vypadal moc dobře.

Dotknul se mého krku, tentokrát jsem nestihla uhnout, a přejel mi prsty po kůži. Hrozně to bolelo, hned ucuknul, tvářil se jako by ho mrzelo, že mi ublížil.

„Víš, já si nic nepamatuji“ zakuňkala jsem.

„Cože? Co znamená nic? Co si pamatuješ?“ o kousek se odsunul, teď se tvářil víc vystrašeně než ustaraně.

„Vůbec nic,“ najednou jsem se rozbrečela. Vůbec nic jsem si nepamatovala. Teda věděla jsem, že jsem někde vyrostla, někam chodila do školy a zůstaly mi všechny zkušenosti, ale zmizeli mi vzpomínky.

Ten kluk přede mnou si povzdechl a zamyslel se. Nevěděl, co teď dělat o nic víc než já. Pozorněji jsem si ho prohlédla. Měl hnědé vlasy, hodně rozcuchané a na jedné straně přeleželé. Na jedné straně tváře měl výraznou pihu a kdyby nosil brýle vypadal by jako šprt. Najednou se za ním objevilo pár dalších lidí.

Černovlasý kluk s křivou čelistí a přívětivýma očima. Vedle něj byl další kluk, o něco vyšší než ten první. Měl tmavě hnědé kudrnaté vlasy a i od místa, kde jsem seděla, jsem si všimla modré barvy jeho očí. Kousek od nich stála holka, o několik mladší, ale ne o hodně a se stejnýma očima jako měl ten prostřední kluk, vlastně se mu podobala ještě v pár věcech, ale dalo se to poznat až když stáli takhle vedle sebe. Kdybych je znala a potkala každého zvlášť asi bych neurčila, že jsou sourozenci, ale takhle to bylo jasné.

I když žádný z nich nevypadal nebezpečně stejně jsem se klepala strachy a těkala očima z jednoho na druhého. Přeci jen mi musel někdo ublížit.