New-found - Znovu nalezená /Teen Wolf/

3 kapitola - prázdná chodba

Lydia

   Zrovna skončila poslední hodina, vyšla jsem na chodbu. Plazila jsem se pomalu ke skříňkám. Cestou jsem potkala novou holku, která k nám začala chodit teprve dneska, ani jsem nevěděla jak se jmenuje, ale ona se na mě usmála, a tak jsem se zastavila.

   „Ahoj já jsem…“

   „Lydie, já vím“ dořekla za mě. Zarazila jsem se.

   „Jak znáš moje jméno?“

   „Prý tady děláš nejlepší večírky“ zakývala jsem hlavou nad přívalem vzpomínek nad mojí minulostí, tolik věcí se od ní událo.

   „Já jsem Claire Fillon“ znovu se usmála a odešla. V tu chvíli mě napadlo, že asi nikdy nebudeme velké kamarádka.

    Došla jsem ke skříňce. Automaticky jsem ji otevřela. Vypadnul na mě lísteček. Rozevřela jsem ho a oči se mi zalili slzami.

   Musím dneska domů dřív, vyřiď prosím tě Scotovi, že se sejdeme v půl sedmé na našem místě –Allison
   Napsala mi to v té době, kdy spolu potajnu chodili a snažila se, aby na to nikdo nepřišel. Zasunula jsem lísteček zpátky. Myšlenky jsem měla moc rozházené, abych přemýšlela nad tím, kde se tam ten papírek vzal, ale dala jsem si za úkol, že se nad tím poté zamyslím.

   „Stalo se něco?“ dívala jsem se doprostřed skříňky na můj odraz v zrcadle a tahle věta se ke mně donesla jenom jako šepot. Slyšela jsem ještě něco jiného, ale nedokázala jsem se na to soustředit. Mírně jsem natočila hlavu, jako by mi dokázal odraz říct něco víc, než ten zvuk.

   „Lydie!“ na moje rameno dopadla ruka a já jsem nadskočila. Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila Stilese, jak se na mě ustaraně dívá.

    „Slyšela si něco? Je něco s Malií?“ někdy jsem si přála, abych neměla schopnost vycítit něčí smrt, ale nebylo to tak, byla jsem banshee, malá zranitelná banshee.

   „Ne“ trochu mě naštvalo, že myslí jenom na Malií, ale nemohla jsem mu to vyčítat.

   Vzala jsem do ruky svojí tašku a skříňku zavřela.

   „Jdeš domů?“ zeptala jsem se ho.

   „Ne půjdu se podívat do lesů a do jejího starého baráku“ odpověděl mi. Stejně jako já věděl, že to jsou jenom plané naděje, ale já mu je brát nechtěla.

   „Hej lidi, kde jsou všichni?“ zrovna k nám přišel Scott.

   Rozhlédla jsem. Vážně jsme byli na chodbě sami. Na konci chodby jsem zahlédla stín. Otočila jsem se na Stilese se zvednutým obočím, ale než jsem stačila něco říct, prolétl ten stín kolem mě až se mi rozcuchaly vlasy.

   „Co to bylo?“  

   „Allison!“ uslyšela jsem, jak Scott volá její jméno, ale on stál přede mnou a nic neříkal.

   „Slyšeli jste to?“ cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. Rozhlížela jsem se na všechny strany, ale neviděla jsem nic, z čeho by mohl vycházet ten křik.

   „Allison je mrtvá“ ozval se pro tentokrát Stilesův hlas, jako by v ozvěnách, ale on nic neříkal. Oba dva se rozhlíželi jako zběsilí, takže museli taky něco slyšet.

  „Allison!“ tentokrát zazněl můj výskot, ale já jsem nekřičela.

  „Co sakra je?“ slyšela jsem paniku v jeho hlase.

  „Allison“ tentokrát to byl Isaacův řev, ale zněl jinak, jako by řval přímo on.

   V tu samou chvíli jsme se všichni otočili za sebe, protože se hned po vykřiknutí jejího jména ozval ještě jeden zvuk. Vrčení.

   Na konci chodby stál Isaac, ale vypadal jako Boyd po tom, co je s Corou uvěznili a nechali je bez měsíčního světla. Já jsem je naštěstí neviděla, ale když mi to Scott vyprávěl, takhle nějak jsem si to představovala.

   „Isaacu!“ snažil se ho uklidnit Scott. Zaplavila mě kapička naděje, možná jsou ještě pořád jakoby ve stejné smečce, i když tu Isaac chvíli nebyl. Ale vypadalo to, že Isaac nijak nereaguje. Najednou se rozběhl přímo k nám. Instinktivně jsem ustoupila za Scotta. Omylem jsem narazila do Stilese, ale teď jsem neměla chuť se mu omlouvat.

    Když už byl Isaac skoro u nás, zakopnul a svalil se na kolena. Divila jsem se, jak mohl upadnout na rovné podlaze, ale pak Scott zavřel prudce oči a spadnul taky. Oba teď klečeli a zhluboka dýchali. A pak jako kdyby někdo zmáčknul tlačítko, oba omdleli. Otočila jsem se na Stilese s panikou v očích. Ani jeden jsme zjevně nevěděli, co dělat. A pak se Stiles najednou rozkoukal a rozběhl se ke Scottovi. Zkoušel mu dát facku, ale nevzbudilo ho to. Naštěstí dýchal, to bylo dobré znamení, takže jenom omdlel. Chtěla jsem se podívat i na Isaaca, ale uslyšela jsem divný zvuk, jako by pištění. Nebylo nepříjemné, ale zatočila se mi hlava a málem jsem upadla. Stiles mě okamžitě podržel.

   Stáli jsme teď naproti sobě, já se ho pevně držela a on mě podpíral. Na chvíli to pištění přestalo a já jsem viděla jenom jeho oči. Byla v nich starost, ale i něha. Zkusila jsem se usmát.

   „Stilesi“ zašeptala jsem, ale pak se mi podlomili nohy. Cítila jsem, jak celou vahou padám na Stilese a aby mě on udržel musel mě chytit kolem pasu. Zamlžili se mi oči a to pištění se vrátilo, tentokrát silnější. Cítila jsem, že taky omdlévám. Snažila jsem se tomu bránit. Chvíli před tím, než si mě našla tma, jsem cítila, jak Stilesovo držení chabne a jak padám na zem. A pak u nebylo nic.