New-found - Znovu nalezená /Teen Wolf/

10 kapitola - Claire se vzbudila a všichni ostatní taky

Scott

Když mi Stiles volal, byl jsem před dveřmi nemocnice. Zdržel jsem se chvilku doma kvůli tátovi, protože samozřejmě chtěl vědět, co se děje. Nějakou chvíli trvalo, než jsem mu to vysvětlil a pak ještě nějakou, než jsem ho přemluvil, aby s tím nic nedělal. Když jsem se konečně dostal k nemocnici, volal mi Stiles, že se Claire probudila. Cože? zeptal jsem se ho a on mi akorát řekl, že musím, co nejrychleji přijet a zavěsil. Moje máma tady zrovna nebyla, služba ji začínala až za pár hodin, takže jsem šel prostě rovnou do pokoje. Trochu se to tam změnilo. Lydie zase ležela na posteli, ale normálně oblečená, Claire seděla s otevřenýma očima, jako by neměla za chvíli umřít a už se nedržela za ruku s Isaacem, kterému zmizeli náznaky po bolesti v žilách. Napadlo mě, že se za chvíli musí probudit, protože už určitě začalo vlkodlačí léčení.

   Přešel jsem rovnou ke Claire.

   Stiles seděl naproti ní a občas pokukoval po Lydii.

   „Jak dlouho je vzhůru?“ zeptal jsem se Stilese, jako by tam Claire nebyla.

   „Asi dvě minuty a pořád se směje“ podíval jsem se na ní a opravdu se smála, jako by překypovalal veselou náladou.

   „A proč taky ne?“ řekla, měla příjemný zvučný hlas.

   „Protože si měla zemřít, ale nezemřela“ odpověděl jsem trochu moc úsečně.

   „A víte, proč jsem nezemřela?“ zeptala se zvědavě.

   „Isaac tě nějak zachránil a mi budeme muset zjistit jak“ povzdechl si Stiles.

   „Isaac?“ do jejího hlasu se vkradla nefalšované překvapení. Krátce jsem kývnul vedle na postel. Vypadala, jako by nevěděla, že tam nějaká postel ještě je. Vykulila oči, viděl jsem, jak se naklání, aby viděla Isaacovi do obličeje, protože byl otočený na druhou stranu. Nejspíš neviděla, protože odhrnula přikrývku a během mžiku stála na nohou. Chtěl jsem ji automaticky podepřít, ale vypadalo to, že to nepotřebuje. Její nohy plaskaly o zem, když se přibližovala k posteli, na které ležel Isaac.

   „Isaac?“ vydechla.

   „Tvůj bratr, co?“ pronesl Stiles jako by nic.

   „Jo, ale už jsem ho asi dva roky neviděla. Jak to…. Jak to, že není mrtvý?“ otočila se se slzami v očích na mě.

   „Proč by měl být mrtvý?“ divil se Stiles, já jsem se nezmohl na slovo.

   „Naše matka zemřela, když mi bylo 14, do té doby jsme žili každej u jednoho rodiče. Chvíli jsem se potulovala mimo sociálku, a když jsem se vrátila, řekli mi, že je táta taky mrtvý a že nevědí, kde Isaac je. Myslela jsem si, že je taky mrtvý“ skoro se rozbrečela, ale ovládla se a vzlyky polkla.

   „Nejspíš to bylo v době, kdy…“ zarazil jsem se akorát tak v čas „kdy trávil čas s naším přítel Derekem“ doplnil za mě Stiles.

   „Odjeli na chvíli z města a řekli to jenom pár lidem“ přikývla a stiskla Isaacovi ruku.

   „Kde si byla do té doby?“ zeptal se jí Stiles. Otočila se na něj a zamyslela se.

   „Na hodně místech. Cestovala jsem z jednoho domu pro děti do sociálky a pak zase jinam, až teď, když mi je konečně šestnáct mi dovolili se přestěhovat sem“.

   „A ještě jedna otázka“ teď se otočila pro změnu na mě „jak si se dokázala tak rychle vyléčit?“

   „Neboli, co si?“ doplnil Stiles.

   „Člověk a nemyslím si, že mě vyléčilo to, že o vás vím“ dál držela za ruku Isaaca.

   „Že o nás víš?“ snažil se jí postrčit Stiles. Povzdechla si a chvíli se hrála se svým náhrdelníkem.

  Pak se podívala na mě a zašeptala „promiň“. Ze začátku jsem jí vůbec nechápal, to, co chce udělat, mi došlo až moc pozdě.

   Natáhla ruku a foukla mi do tváře nějaký prášek. Oměj. Zakuckal jsem se a obličej mě začal nevýslovně pálit. Nemohl jsem se bránit.  Zkroutila mi ruku a jenom pár pohyby mě dostala na zem.

   „Vím, že si vlkodlak a vím i o ostatních, kteří se mimochodem pohřešují, a vy bystě měli vědět, co já dokážu“ prohlásila a pustila mojí ruku. Zahanbeně jsem vstal.

   „Stilesi?“ všichni jsme se otočili na Lydii, která se zrovna probudila.

   „Řekni mi, že jsem během toho, co ve mně bylo morfium, neudělala nic blbého a trapného?“ zeptala se. Všimnul jsem si, že na chvíli zaváhal, ale pak rázně řekl ne a pokusil se o úsměv.

   Za nějakou chvíli ticha jsme dostali další šok. Isaac se najednou prudce posadil a začal rychle oddechovat. Hned po tom, co jsem se vzpamatoval z leknutí, jsem zaujmul bojovou pozici, protože jsem si uvědomil, jak nás před tím napadl.

   „Zapojte to prosím“ zaúpěl a úzkostně se podíval na na tišící lék v láhvi vedle postele. Stiles pohotově vyskočil ze židle a během chvíli už Isaacovi proudil ten lék do těla. Uklidnil se a znovu si lehnul. Nějakou chvíli ležel klidně, ale pak se najednou rozkašlal a celou postel poplival krví.