New-found - Znovu nalezená /Teen Wolf/

9 kapitola - Stydia chvíle

Stiles

Položil jsem Lydii na postel, ale hned začala křičet, ne ječet, křičet, prý že ji něco bolí. Paní McCallová ji musela píchnout morfium na uklidnění. Všechno se ve mně napnulo. I když Lydii bolela jenom noha, bál jsem se, že to může být něco horšího. Paní McCallová ji prohlédla, řekla, že s nohou nic nemá, že to byl jenom nějaký porušený nerv, prý se to občas stává. Normálně doktorům nevěřím, ale nemyslím si, že by mi lhala. Sesunul jsem se na židli vedle postele a položil si hlavu do dlaní.

   „Stilesi“ hrozně jsem se lekl, myslel jsem si, že bude Lydia spát.

   „Co se stalo?“ snažil jsem se mluvit, co nejpomaleji, protože mě vnímala přes bublinu.

   „Už několik minut tady takhle sedíš, myslela jsem si, že si usnul“ řekla to normálně, jako by vůbec omámená nebyla.

   „Myslíš, že musím ležet v posteli? Protože je to docela nuda“ zahleděla se na mě velkýma očima a já jsem se nezmohl na nic jiného než na zakývání hlavou. Pokrčila rameny, odhrnula přikrývku a zvedla se do sedu. Teprve při tom jsem se probral a pokusil se jí zastavit.

   „Lydie máš v sobě morfium, nemůžeš chodit“ jenže to už stála a bez jakékoliv opory. Úplně mi spadla brada.

   „Lydie Martinová tebe fakt nic nepoloží, máš v sobě morfium, ale vůbec to na tobě není znát“ usmála se a já překvapivě taky.

   Stála proti mně a dívali jsme se z očí do očí. A já nemyslel na nic jiného, než na to, jaký by bylo ji znovu políbit. Jednou už mi pusu dala, ale to bylo jenom proto, že jsem měl záchvat paniky a ona mi chtěla pomoct. Jenže celou dobu mi vnitřní hlásek v hlavě křičel o Malii. Tu jsem měl rád a hodně, ale když teď přede mnou stála sama Lydie, nemohl jsem se ovládnout.

   „Víš Stilesi občas býváš hodně prokouknutelný. Například teď, přemýšlíš nad tím, co by se stalo, kdyby si mě políbil. Odpovím ti. Nejdřív by to bylo úžasný, ale pak by přišli výčitky, tak to raději nedělej, protože by to mezi nás postavilo klín a mě se docela líbí, jak to je teď“ zase jsem zůstal stát s dokořán otevřenou pusou. Samozřejmě, že měla pravdu. Ale z nějakého důvodu jsem byl zklamaný, nejspíše proto, že řekla, že je ráda mojí kamarádkou a to nikdo neslyší rád.

   Mezitím, co mi tohle proplulo hlavou, stihla Lydie něco namačkat na telefonu a pokojem se rozezněla docela rychlá písnička. Lydia proplula kolem mě a začala tančit. Normálně by to bylo asi trapné, ale u Lydie ne. Stál jsem tam a pozoroval ji, jak tancuje v pokoji, kde umírá člověk a všechno mi říkalo, že ji musím zastavit, ale nějak to nešlo. Všechno tady ožilo, když začala a já jsem mohl aspoň na chvíli na zapomenout. Najednou se Lydie zastavila a otočila se na mě.

   „Co se stalo?“ zeptal jsem se jí. Neodpověděla mi, stála a pozorovala mě taky.

   „Lydie?“ zopakoval jsem.

   „Zkouším, jestli to je zábava jen tak stát a dívat se. Moc ne. Pojď se mnou radši tančit,“ zatáhla mě za ruku a začala se kolem mě vrtět. Najednou mi začalo být trapně, tanec je jedna z mnoha věcí, které mi fakt nejdou, a tak jsem jenom stál a ona se vrtěla.

   Pak se zase na chvíli zastavila a prohlédla si mě od hlavy k patě. Potom vzala moje ruce a obtočila je kolem svého boku. A najednou jsme začali tančit. Sice jsem se jenom pohupoval, ale měl jsem pocit, jako bych s ní splynul. Byli jsme k sobě blíž, než kdybychom se jenom líbali. Bylo to lepší.

   „Stilesi“ zašeptala.

   „Hmmm?“ zvednul jsem oči. Opřel jsem si čelo o její.

   „Myslím, že na mě to morfium přece jen působí, víc než jsem si chtěla přiznat a asi za chvíli se mi podlomí kolena“ udeřila mě vlna zklamání. Samozřejmě, že jsem chtěl víc, ale bylo mi jasné, že to nemůže trvat věčně.

  „Stilesi pokud si z tohohle nebudu nic pamatovat, neříkej mi o tom. A slib, že se kvůli tomuhle nerozhádáme, že mezi námi nevznikne neviditelná propast, protože pak by mě to asi zničilo“ zaškemrala a já jen potichounku zašeptal, slibuji, protože jsem se bál, co mi řekne. Ale ona nic neřekla. Chvíli mě pozorovala, pak zavřela oči a políbila mě. Bylo to tak náhlé, že jsem nepochyboval o tom, že jsem zase zadržel dech. Jenže tenhle polibek byl jiný, vášnivější a dychtivější. Měl jsem chuť ji k sobě přitisknout, jako bychom se měli spojit, ale ona mě rukama odstrkovala, jako by se bránila našemu spojení. A pak se najednou odtrhla, slabě se usmála a objala mě. Nevěděl jsem, co si o tom pomyslet. Nechtěl jsem, aby nás to oddělilo, a v duchu jsem doufal, že si to nebude pamatovat. Cítila jsem, jak povoluje, a tak jsem ji pevně chytnul, přehodil přes ruce a uložil do postele. Sednul jsem si zase na židli, tentokrát s jistotou, že bude nějakou chvíli spát.

   „Milovat vždycky přináší něco špatného a něco dobrého“ otočil jsem se za hlasem. Z postele na mě koukaly modré oči Claire, která měla být mrtvá, ale teď vypadala o hodně lépe.

   Nikdy nemůžu být hrdina, protože myslím víc na sebe než ostatní pomyslel jsem si.