Ta výjimečná /StudioMoonTV/

*6*

Pohled Moona:

Bol som pred nemocnicou a pripravoval sa na najhoršie. Vošiel som dovnútra k recepcii a spýtal sa na Andy.
Já: Dobrý deň. Mohol by som sa opýtať? Priviezli sem istú Andreu Sklenárovú? (Sklenářovou)
Recepční: Jo. (nepríjemne)
Já: A mohol by som vedieť ako je na tom alebo ísť za ňou?
Recepční: A vy jste jako bratr nebo co?
Já: Nie, som jej priateľ. (Sám neviem ako to medzi nami teraz je. To ale teraz riešiť nemôžem. Hlavne sa k nej teraz musim dostať.)
Recepční: To mě nezajímá. Informace smím podávat pouze rodině.
Já: Ja chcem sakra vedieť čo s ňou je!
2. recepční: Poďte prosím so mnou.
Já: Vy ste Slovenka?
2. recepční: Už to tak asi bude. A koho že zháňate?
Já: Andreu Sklenárovú.
2. recepční: Tá by mala byť na izbe 37. Je to tu na konci chodby. (Ukázala rukou do chodby v ktorej sme stáli.)
Já: A nebudete mať problémi že za ňou pôjdem?
2. recepční: Nie. Pani na recepcii mala len zlú náladu. (Usmiala sa na mňa)
Já: Dobre a ďakujem. (Usmial som sa na nej rýchlo, pretože som už išiel hľadať izbu s číslom 37. Na konci chodby bola vážne izba s číslom čo mi povedala recepčná. Zaklopal som ale nikto mi neodpovedal tak som vošiel. Spala. Alebo... dúfam že len spala. Sadol som si vedľa nej a z tváre jej odhrnul vlasy. V miestnosti sa ožíval len pípanie prístrojov. Chytil som jej za jej chladnú a kostnatú ruku a sledoval hodnoty čo ukazovali prístroja.

Pohled Andy:

Ležela jsem a nebyla schopná ničeho. Z přemýšlení mě vyrušil teplý dotek na mé ruce. Kdo je tu se mnou? Rodiče, sourozence, kamarády nebo někoho koho bych zajímala nemám. Nezdá se mi to jen? Tohle bych si ale sama nevymyslela. Nebo snad? Chtěla jsem zjistit, jestli je to opravdu jen v mé hlavě a nebo tu opravdu někdo je. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to.
O hodinu později...
Ten neznámý stále neodešel. Stále tu je a bezeslova mě drží za ruku. Už tisíckrát jsem se snažila otevřít alespoň oči nebo dát jakýkoli náznak toho, že vnímám. nic. Prostě jsem jen vždy strácela sílu, ale výsledek nikde.
O další hodinu později...
Už jsem to vzdala. Od mého posledního pokusu uběhla věčnost. Proč tu je? Proč jsem tu já? Proč jsem tak slabá, že neotevřu ani oči? Proč... Tímhle slovem začínaly vlastně všechny otázky, co mi ležely na mysli. Proč to nezkusit ještě jednu? Naposledy? Znovu zatnu všechny svaly a veškerou soustředěnost směřuju na otevření očí. Chci vědět, jestli jsem blázen nebo ne. Najednou mě oslní světlo, rozbolí hlava a slyším pískání s pípáním v pozadí. Co? Kde to jsem? Co se stalo?
Neznámí: Andy!
Já: Co? Kdo?
Ten neznámý odešel, aniž bych se na něj stihla podívat. Stále jsem se rozkoukávala po místnosti. Znáte takový ten pocit, když se ráno probudíte a nemůžete si zvyknout na denní světlo? Tak přesně tak jsem se teď cítila.
O 5 mint později...
Doktor: Takže slečno Sklenářová... Omdlela jste na nedostatek spánku. Jak dlouho jste nespala?
Já: (Potichu) Já... Já nevim... asi 2 dny.
Doktor: (Pozorně si mě prohlížel) A kdy jste naposledy jedla?
Já: Ráno.
Mo: Pán doktor. Mala len sušienku. Moc neje. V tomto jej nemôžete dôverovať.
Doktor: Dobře. Jsem rád, že jste mi to řekl. Takžee... Postup bude následovný. (Vysvětlil, že jsem podvyživená a že mě budou muset umělě dokrmovat. Budu tu 2 dny na pozorování, zda se to zlepšuje a pak budu moct snad do domácí péče pokud budu mít kdo by na mě dohlížel.)
Mo: Ja sa o ňu postarám.
Doktor: A vy spolu bydlíte?
Mo: No... Ano. (Musel som klamať aby mohla čo najskôr domu.)
Doktor: Dobrá. Potom to ještě dořešíme ale neměl by to být problém. (Odešel)

Já: Same? (Chtěla jsem se ho zeptat na to jestli myslel vážně to že polu bydlíme. On ale jako by mi četl myšlenky odpověděl bez toho, aby jsem vůbec řekla otázku.)
Mo: Ja viem že som nemal hovoriť že spolu bývame ale inak by ťa pustili domov až keď by si pre teba prišiel niekto z rodiny. Kde sú vlastne tvoji rodičia?
Já: Víš Same... Já rodiče nemám.
Mo: Prepáč... Nevedel som že... (Odmlčel se. Přišel ke mně a objal mě.)
Já: (Šeptem do obětí) To je v pořádku.
Mo: Nie nie je. Nezaslúžiš si to. Tie nie.
Já: Prostě to tak je. Nic s ím už neudělám. (Odtáhnu se od něj protože by mě jinak asi udusil.)
Mo: Je mi ťa ľúto. Toto si nezaslúžiš.
Já: Jako náhradu mám tebe. Alespoň na chvíli.
Mo: (Bol som zaskočený. Ja že jej mám nahradiť rodičia?) Andy... Ja rodičia nenahradím.
Já: Ale alespoň někoho mám. I když né na dlouho. (2. větu si špitnu jen pro sebe) Rodiče se o mě nezajímali. Né, že by mi nebylo líto, že zemřeli, ale nijak drasticky jsem to neoplakala.
Mo: Ja viem že je to blbé sa ťa na to pýtať ale... ty nemáš ani žiadnu sestru, brata alebo kamaráty?
Já: Měla jsem sestru, kterou rodiče narozdíl ode mě milovali. Když jednou jeli do kina... měli autonehodu. Nikdo nepřežil.
Mo: Prepáč. Ja len... Prečo ťa nemali radi? Si najlepšia osoba ktorú poznám.
Já: Nevím. Jediný, co mi vždy říkali bylo, že jsem největší omyl jejich života. Několikrát mě vyhodili spát do sklepa, ale nějak jsem to vydržela.
Mo: Teraz máš mňa a ja ťa už nikdy neopustím. (Bolo mi jej naozaj ľúto. Pritúlil som si ju k sebe do obetí ako nikdy predtím.)
Já: Děku_ju. (Zasekla jsem se protože jsem s brekem vzlykala do bětí. Brečela sem ale štěstím z dojmu, že mám konečně někoho blízkého.)
Mo: Prosím neplač.
Já: Já brečim štěstím.
Takhle v obětí jsme tam byli asi hodinu. Nikdo z nás nic neříkal. Jen jsme tam byli v obětí a nevydali ani hlásku. každý si užíval přítomnost toho druhého a nezajímal ho okolní svět. Takhle jsem to tedy vnímala lespoň já.

Pohled Dominika (Dejzra):

(Po tom když Sam odešel za Andy do nemocnice.)
Já: Nooo a co teď?
Ma: Děláš si prde*?! Jdeme za nima!
Já: No tak ale beze mě.
Ma: Proč bez tebe?
Já: Nemůžu tam. Vždyť mě nenávidí. To já jsem jí nutil si objednat, to já jsem jí nutil sníst ty hranolky, to kvůli mně se jí udělalo zle a jenom kvůli MNĚ je teď v nemocnci. (Smutně)
Ma: Domino... nemohl jsi to vědět. Nikdo to nevěděl a nikdo ti nic nevyčítá.
Já: Já si to ale vyčítám!
Ma: Tak pojď do té nemocnice a omluv se. Určitě ti odpustí.
Já: A co když ne? Vždyť mě oba nenávidí. Ona i Sam. A já se jim ani nedivim.
V: Ale hovno! Nikdo tě nenávidí a už vůbec né Sam. To si vážně myslíš, že by tě mohl nenávidět? Prosim tě. Mluvíš jakoby jsi ho neznal.
Já: Hele... Já jdu domu. Musím se trochu uklidnit. Asi pak příjdu, ale teď si hlavně musim odpočinout. (Odešel jsem)

Ma: Jdeme teda za ní?
V+A: Samozřejmě! (Vyrazili jsme směrem, který nás navigovala navigace v telefonu, protože naše orientační smysly byly pod bodem mrazu.)

Když jsem přišel domů, okamžitě jsem zalezl k sobě do pokoje a hodil sebou na postel. Hlavou mi lítala triliarda myšlenek o tom, že jsem dohnal přítelkyni nejlepšího kamaráda do nemocnice. Co když už není? Co když zamřela?! Co mám kurv* teď dělat! Z mého myšlení nad nejhoršími možnostmi co se jí stalo, mě vyrušil bručící telefon.
[K: Domminikova přítelkyně Kateřina]
Já: Ahoj! Jsem tak rád, že voláš. Proč si se týden neozývala?
K: Domčo... promiň...
Já: Za co se omlouváš?
K: Já... promiň našla jsem si někoho jiného. Prosím pochop to.
Já: Co mám jako pochopit? Že jsi se na mě prostě vysrala?! Ne, to teda nechápu!
K: Už to nefungovalo. Nebylo to to co dřív. Změnila jsem se a ty taky. Prostě sbohem. (Ukončila hovor)
Já: No to si ze mě dělá snad prde*! Tak ona mě týden ignoruje, pak mi řekne promiň' a myslíš si, že je to vyřešený?! Jenom kvůli nějakýmu debilovi zahodila těch 8 měsíců! (Nejdříve jsem byl nasranej, ale pak se mě zmocnil smutek a bolest)
O hodinu později...
Pohled Mattema:

Už jsme s klukama u Andy a povídáme si. Mně ale celou dobu dělá starost Dominik. Už jsem mu i volal ale vždycky mi to odmítl. Co se děje?
Já: Lidi já jdu na chodbu něco vyřešit.
Ostatní: Jasný.
Odešel jsem na chodbu a zkusil mu zavolat. Jak jinak, mi to zase nezvedl. Zavolal jsem teda jeho přítelkyni Kačce. Ta mi to alespoň zvedla.

Já: Čau, hele nevíš co je s Dominikem?
K: No mě se už neptej.
Já: Co se stalo?
K: Rozešli jsme se.
Já: Aha... Kdy?
K: Dneska.
Já: Dobře... Ahoj.
K: Sbohem. (Konec rozhovoru)

Tak tohle jsem nepochopil. Ještě dneska nám Dominik říkal, jak se těší, že spolu maj naplánovanej nějakej výlet. Začal jsem nad tím přemýšlet... V tom případě se museli rozejít až po tom co jsme se rozdělili. A proč to říkala tak šťastně? Že by se rozešla ona s ním? Asi jo. Teď ale nebudu řešit kdo se s kým rozešel, ale proč mi to Dominik nebere.
Já: Lidi já půjdu jo?
V: Kam?
Já: Jdu za Dominikem.
V: Vždyť říkal, že se později staví.
Já: No právě. Nepřišel a k tomu se s ním asi Kačka rozešla a nebere mi telefon.
V: Tak já půjdu s tebou.
Já: To je dobrý. Půjdu sám. Ty tu zůstaň s ostatníma. (Odešel jsem z nemocnice a vydal se nejkratší cestou k Dominikovi)

~Ahojky koťátka! Co to mám zase za retardovaný pozrav xdd No každopádně tu je další slibovaná kapitola. O prázdniny mám opravdu hodně času na přemýšlení nad pokračováním, takže se máte opravdu na co těšit. Bude to ještě hooodně zajímavé. Budu strááášně vděčná za každý hlas⭐ nebo komentář📄 Vaše Luna🌑/1633 slov/~