Ta výjimečná /StudioMoonTV/

*Epilog*

Pohled Moona:

Pohreb. To ma dnes čaká. Bojím sa. Celých 5 dní som skoro nič nezjedol a zmenil som sa. Som uzavretý do seba. S chalanmi som odvtedy neprehodil ani slovo. Keď som prišiel domov, len som sa zavrel do izby a už nevyšiel. Dnes ale budem musieť vyjsť. Klárka sa ma pýtala čo sa stalo, ale ja som si to nechcel znova pripomínať. Rovnako sa asi spýtala Matyáša. Dnes je ale deň kedy musím vyjsť von a bojím sa toho. Toho všetkého. Bojím sa ľudí ktoré stretnem. Bojím sa, že stretnem fanúšika, ktorý bude chcieť fotku. Najviac sa ale bojím až tam budem stáť a počúvať čo o nej povie rečník. Nepoznal jej! Nemôže o nej hovoriť! Bude hovoriť také tie obohrania vety že nás opustila jej duše a ďalšie blbosti. Budem tam stáť a počúvať tie klamstvá a vymyslené vety. S chalanmi sme sa zhodli že tam pôjdeme všetci. Nie som nadšený z Radka, ale Andy chcela aby sme sa udobrili a ja to splním. Musím to splniť. Teraz už pomaly odemikám dvere a vychádzam z izby. Je skoro ráno takže by ma nem...

K: Čo ti je?
Ja: Čo? Mňa? Nič. Ja len teraz potrebujem niekde niečo vybaviť tak jedu preč. Povedz to potom rodičom. (Bol to zvláštny pocit zase s niekým hovoriť a né len so svojimi myšlenkami.)
K: Same spoznám keď sa niečo deje a to že si 5 dní nevyšiel z izby tiež nie je v poriadku. Stalo sa niečo?
Ja: Rovnako si sa pýtala Matyáša a všetko vieš tak prečo ma teraz vyslícháš?
K: Nepýtala som sa ho. Viem že tí vadí keď sa ho pýtam tak som to nechala na tebe. A Prečo vlastne odchádzaš? Rodičom asi nebude stačiť že si jednoducho niekam šiel.
Ja: Idem na pohreb. Ešte nejaká otázka?
K: Aha... Môžem vedieť kto zomrel?
Ja: Tá čo ti dala ten náhrdelník čo máš na krku.

Po tejto informácii na mňa len nechápavo pozerala. Ja sa len otočil a išiel ku dverám. Než som stih ale zabuchnú dvere ešte na mňa skríkla.

K: Ako?
Ja: Čo ako?
K: Ako zomrela?
Ja: Anorexia.

Nič nehovorila a ja už tiež nie. Vyšiel som na vlakovej stanici a odišiel ranným vlakom do Prahy.
...Po ceste vlakom...
Je niečo okolo 2 hodín popoludní a obrad je v 4. Mám ešte trochu času. Kúpim si kafe, pretože inak tu asi skolabujem. Potom ma ale niekto osloví a ja sa zľaknem.

Ma+D+A+V: Překvapení!
Ja: Ou... Ahoj.
D: Ty nemáš radost?
Ja: Mám, len som vás nečakal.
A: Same... je mi to líto a vím co jsem udělal ale... mohli by jsme být zase kamarádi?
Ja: Dobre ale len kvôli Andy.
A: Děkuju.
V: Řekneme mu to? (Podívá se na Radka)
A: Já nevím... Teď?
V: A kdy jindy?
Ja: Hele je super že sa tu dohovárate kedy mi niečo poviete, ale ja tu stojím tak už to môžete povedať.
V: Ono to není tak jednoduché víš?
Ja: Čo nie je jednoduché? (Domino mi dá ruku na plece)
D: Nech je. Oni ti to řeknou, ale musíš být v klidu.
Ja: No tak mi to povedzte.

Vitaa sa pozrie spýtavo na Radka a ten len pokrčí plecami. Víťa sa na ma teda pozrie, nadýchne sa a snaží sa to nejako povedať.

V: Prostě... Radek teda Já no... (Otočí sa na neho a dá mu pusu.)
Ja: Chápem teda dobre že ste spolu?
V: J_jo...
Ja: Aha... No tak... Kam pôjdeme? (To si mysleli že to budem nejako riešiť? A čo by som s tým urobil? Nič. Nebudem sa im do toho pliesť. Zaskočilo ma to, to áno ale prijal som to úplne rovnako ako u Domči a Matyáša.)
V+A: Ty nejsi naštvaný???
Ja: Prečo by som mal byť?
A: No... Já nevím... Myslel jsem že ti to bude vadit.
Ja: Nevadí mi to. Čo budeme teda robiť?
Ma: Co jít třeba do parku?
...Obřad...
Sešli jsme se tu dnes aby jsme uctili památku zesnulé Andrey Sklenářové. Byla zářící hvězdou i do posledních chvíle jejího života.
...
Chtěl by někdo něco říci?

V tú chvíľu som sa postavil. Hovoril o nej ako o obyčajné osobe ktorá nemala príbeh. Hovoril o nej ako by to ani nebola ona. Mňa stačí na jej popísanie jediná veta.

Ja: Ona bola z nás všetkých Ta Výnimočná.

~Wazzup! Je tu Epilog této knihy a tím úplný konec. Aby jste vše pochopili tak si přečtěte tuhle slohovku a popis příběhu. Huuuu Kde začít😅 Tak asi by jsem měla začít na začátku xd Tuhle ''knihu'' jsem začala psát asi před rokem do mého sešitu který mám do teď v polici. Nechci ani počítat kolik jsem na to vypsala propisek. O pár měsíců později jsem poznala užasnou holčinu KiwiStudio která mě přiměla si založit wattpad a zveřejnit tento příběh. Tuto ''knihu'' jsem nejdříve začala psát bezmyšlenkovitě a pro zábavu ale později jsem do ní začala zahrnovat i problémy a tím to změnila. Jistě jste si všimli že jsem dost pestře popisovala sebepoškozování, šikanu a anorexii. Chtěla by jsem tímto příběhem na tyto problémy upozornit a ukázat vám že někdy o člověku nemůžete vědět vše a i když vypadá na povrchu šťastně tak může mít nějaké potíže a něco co ho trápí. Určitě si o těchto problémech něco dohledejte a nebo si jen přečtěte wikipedii. Pro mladší čtenáře to může být asi těžší na čtení ale tato kniha je určená spíše pro vyšší věkovou kategorii. Doufám že jste si z této knihy něco odnesli a že vám něco dala. Mě osobně dala hodně a jsem velmi ráda že jsem Kiwi poznala. Díky ní jsem tady a díky ní jsem objevila moji závislost na psaní příběhů. Ještě jednou moc děkuji všem co toto dočetli až sem a všem kteří mě podporovali už od mých začátků. Vážím si všeho a je neuvěřitelné kam až se má kniha dostala. Vidím že to nějaký smysl má a doufám že to dává smysl i vám xd Mé myšlenkové pochody totiž někdy nechápu ani já sama XDD Teď už se s vámi rozloučím a jdu psát mou 2. knihu s názvem ,,On oheň ona voda Patří k sobě?'' kterou už teď můžete začíst číst u mě na profilu. Moc vám ještě jednou děkuji a čau! Vaše Luna 🌙/1042 slov/~