Ta výjimečná /StudioMoonTV/

*8*

Pohled Attacka:
(Po odchodu Mattema za Dominem.)
O Hodinu později...
Já: Hej lidi nevíte co je s tím Dominikem?
Mo: Tak asi išli s Matym zapiť ten rozchod nie?
Já: Nemyslím si že by Dominik rozchod zapíjel alkoholem. Tohle mi na něj nesedí.
V: Pravda. Domča by nepil. Je za tím něco jiného...
Já: Ale co? MaTTem se taky chová jinak. Asi ví co s ním je tak mu zavolám.
(Na chodbě)
Zavolám Matymu a doufám, že zvedne. Zvednul!
Ma: Čau, co potřebuješ?
Já: Co je s Dominem?
Ma: ...nic.
Já: Nekecej a vyklop to!
Ma: Promiň, ale slíbil jsem, že to nikomu neřeknu. (Položil to)
Co to mělo znamenat? Co se tady děje? (Jdu zpět do pokoje)
V: Tak co?
Já: Nevím... Nic mi neřekl. Prej slíbil, že to nikomu nepoví.
Mo: To sú taký tajnostkáry!
V: Mám špatnej pocit... Něco se děje a ví to jen Maty, kterej nám to neřekne.
An: Kluci... Já asi vím, co se děje...
Všichni: Povídej.
An: Já si myslím, že ho ten rozchod tak ranil, že si chtěl ulevit.
Mo: Ako to myslíš?
An: Proč by v takovém vedru nosil mikinu? Podle mě... si ubližuje...
V: To je klidně možný...
Já: Takže se z něj stala vydepkovaná 13-ka?😂
An: To není vtipný! Může mu jít o život pokud mu někdo nepomůže! Alespoň že Matyášovi to došlo... Vy se mu jen smějete! Nejste pravý kamarádi!
Mo: Ja sa mu nesmejem! Záleží mi na ňom. A ptoto za ním teraz pôjdem. (Odešel)
Já: To je debil! On za ním fakt jde!🤣
An: Nebudeš nadávat Samovi za to, že chce pomoct kamarádovi. Ty jseš debil, když o nich takhle mluvíš!
Rupnou mi nervy a dam jí facku. Ale pořádnou...
An: (Nahrnou se mi slzy do očí)
V: Fakt jseš debil! (Vrazí pěstí Radka a ten se musí opřít o stůl) Neudělal ti nic? (Zaptá se starostlivě Andy)
An: Ne. Dal mi jen facku.
V: (Obejmu jí, ale Radek mě od ní odstrčí a dá jí další facku. Tak tohle přehnal! Nebude mlátit holku! Ještě k tomu naší kamarádku a Samovu přítelkyni! Příjdu k němu a shodím ho na zem dál od Andy. Vrazím mu pěstí tak, že přestane vnímat.)
An: Proboha! Tys ho zabil!
V: Neboj. Za chvíli se probere, ale smrt by si za tohle zasloužil.
An: To neříkej. Neudělal nic tak strašnýho, aby umřel.
V: Uhodil tě! To je strašný. Nechápu, co to do něj vjelo.
An: Ani já. Celej den byl v pohodě a teď... Chová se jako ostatní... (Nahrnou se mi slzy do očí)
V: (Objal jsem jí, protože mi jí bylo líto) A kdy budeš moct domů? (Zaptám se jí, aby na to nemyslela)
An: Asi za 2 dny... (Smutně)
V: Co tak smutně? Vždyť to je snad dobrá zpráva ne?
An: Jenže pak odjede Sam a já budu zase sama.
V: Nebudeš sama. Budeš třeba s rodinou nebo kamarádama.
An: (Při těhle slovech mě bodlo u srdce. Rodinu už žádnou nemám a kamarády taky ne. Budu sama... navždy. Začala jsem brečet.)
V: Ne ne ne. Já tě nechtěl rozbrečet. Promiň jesli jsem řekl něco špatně. (Byl jsem v rozpacích. Vážně mám JÁ utěšovat Samovu holku? Proč jenom odcházel... Nic z toho by se nestalo!)
An: To není tvoje vina. (Plačtivě)
V: Udělal jsem něco?
An: Ne, ty ne.
V: Tak proč pláčeš?
An: Víš... před rokem jsem o svou rodinu přišla...
V: (Po tomhle zjištění mi bylo do pláče za ní.) Promiň. (To bylo to jediné na co jsem se v tu chvíli zmohl.)
An: Ty za to nemůžeš. Jen mě mrzí že budu zase sama.
V: Nebudeš. My s tebou budeme kdykoliv budeš chtít.
An: Víš že to není pravda. Sam odjede na Slovensko a vy si na mě ani nevzpomenete.
V: Vzpomeneme! Slibuju.
An: Děkuju. (Řeknu potichu a pak ho obejmu)

Pak přišel doktor kterému jsme řekli že spadl. Odvezli ho a my si tam povídali.

Pohled Moona:

Keď som odišiel mal som namierené priamo k Dominikovi.
(Keď som tam došiel)
Čakám pred domom, ale nikto neotvára. Zvoním, volám, píšem im ale oni ma ignorujú.
O půl hodiny později...
Stále tu čakám... Znovu zazvoní a z nervov kopnem do dverí. Tie sa chvíľku na to otvoria.

D: Můžeš přestat ničit ty dveře?
Já: Domino! (Objímem ho pretože som sa o neho vážne bál.)
D: No jsem to já no... Co vyvádíš?
Já: Čo ja vyvádzam? To ty sa správaš divne a neodpoviedaš. Čo sa deje?
D: Promiň, ale tohle ti říct nemůžu. Je to jen a jen moje věc.
Já: Ide o to že sa... rezeš?
D: (Jak to do háje ví?! Musel mu to říct Matyáš! To je takovej hajzl! Otočím se na Matyáše, který sedí v obyváku a spražím ho tím nejvíc nenávistným pohledem který dokážu.)
Ma: Co se děje? (nevinný výraz)
D: (Zopakuji jeho otázku s křikem který slyšeli snad i sousedi.) Jseš lhář! To se děje!
Ma: Uklidni se. Co jsem udělal, že jsem podle tebe lhář?
D: Ty se budeš ptát?! Nedělej že o ničem nevíš!
Ma: Tak mi řekni z čeho jsi usoudil, že jsem podle tebe lhář.
D: Třeba z toho že mi tady nakecáváš jak o tom nikomu neřekneš, ale přitom to už ví každej!
Ma: Jak jako každej!? Já to nikomu neřekl!
D: Jasně...(Ironie) Takže si to Sam zjistil kde?
Ma: Se neptej mě ale jeho!
D: (Otočím se na nechápajícíseho Samuela) Kde jsi to zjistil?
Mo: No... odvodili sme si to z tvojho správania...
D: Jak jako odvodili?! Takže to fakt věděj všichni?!!!
Já: Tak trochu.
D: Do pí**!
Ma: Chci omluvu.
D: COŽE?!
Ma: Řekl jsi, že jsem lhář. Chci aby jsi se mi omluvil. (Zkřížil ruce na prsou.)
D: Tak sorry, ale teď řeším jiný sračky!
Ma: Za ty sračky si ale můžeš sám.😝
D: Ještě něco řekneš a letíš oknem!!!
Ma: Ty MĚ chceš vyhodit oknem? A jak by jsi to chtěl jako udělat?😂
D: (Krev se mi začala vařit natolik, že jsem se nedokázal ovládat. Nevěděl jsem ani co dělám. Vzal jsem ho jednou rukou za lem trička, zvedl ho do výšky a opřel o zeď. Jeho překvapenému ale i vyděšenému výrazu jsem se musel pousmát. To už mě Sam ale přemlouval abych ho pustil. Tak se taky stalo a já ho shodil na zem. Sam na mě nezapomněl nechat jeho nevěřící pohled.)
D: Co tak čumíš?!
Já: Kde sa to v tebe vzalo? Veď je Matyáš 2x väčši.
D: Říkal jsem, aby držel hubu. Tak ať se nediví.
Ma: Co to do tebe vjelo?
D: Budeš se ještě na něco ptát a přísahám že tím oknem FAKT poletíš!
Ma: (Už jsem z něj měl respekt. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě Domino unesl. Natož jednou rukou! Už jsem mu věřil že by toho byl schopnej, takže jsem držel hubu.)
O minutu trapného ticha později...
Já: Tak ja už asi pôjdem.
D: Dobrej nápad.
(Pred tým než som odišiel som na neho potichu prehovoril.)
Já: Drž sa a neurob hlopost ktoré by si ľutoval.
D: Jo. Hlavně o tom nemluv před ostatními.
Já: Neboj. Tie sa z toho hlavne vyhrabať a nezabi Matyáša.😆
D: Uvidím... Pokud mě nebude srát, tak snad přežije.😒
Já: Dominik... vážne ho nechaj byť. Ja chápem že je niekedy na päsť ale je to tvoj kamarát. On sa ti snaží pomôcť.
D: Vždyť já vím. Hlavně ať sem už nikdo nechodí.
Já: Jasne. Hlavne neurob nejakú hlúposť. (Odišiel som)

Pohled Mattema:
(Dominik se na mě otočí.) Co tak sedíš na zemi?😂
Já: Nemůžu vstát.😣
D: (Úsměv z tváře mi zmizí rychlostí světla) Nedělej si prd*l!
Já: Myslíš snad, že to nemyslím vážně? Asi jsem si zlomil nohu.
D: Ne. Já jsem ti zlomil nohu! Promiň! (Začnu trochu panikařit)
Ma: Není to tvoje vina. Jen mi prosím podej něco, čím si tu nohu zpevním.
D: (Okamžitě jsem začal hledat čistý obvaz. Spoustu jsem jich totiž použil na ruce.) Mám! (Podal jsem mu jediný čistý obvaz který jsem měl.)
Já: (Když jsem si nohu dostatečně pevně uvázal, dokulhal jsem k pohovce na kterou jsem si hned lehl.) Teď si tu asi chvilku poležím.
D: Ty s tím nepůjdeš k doktorovi?
Já: Mám ségru doktorku. ~Nwm jestli má Mattem in real life sestru tak mi kdyžtak napište do komentářů xd~ Napíšu jí a ona by se tu na chvilku stavila a skoukla to. Pokud neva?
D: Jasně že neva! Hlavně to nepodceň.
Já: Dobře tak ona tak do hoďky přijede ok?
D: (Souhlasně přikývnu hlavou)
O hodinu později...
(Zvonek se rozezní po celém domě)
D: Jdu tam!
Já: No né asi. Já tam půjdu.🙄
D: Nebuď hned nepříjemnej. (Otevře dveře)
[Petra= Sestra Matyáše]
P: Ahoj?
D: Ahoj. Pojď dál. (Vstoupí) Matyáš je v obýváku. (Poukážu jakým směrem má jít)
P: Dobře. (Odejde do obýváku)
D: Nemusím být u toho jak mu ošetřuje nohu. Jdu nahoru do pokoje...)

Já: Čus.
P: Čau. Tak co noha?
Já: Nic moc.
(Začneme se bavit o tom jak se mi to stalo a tak.)
O 15 minut později...
P: Zlomené to nemáš. Je to jen naražené. Leduj si to a měj to zpevněné. Pokud to půjde tak to nenamáhej a za takový týden by to mělo být jako při starým... Dobře tak já už půjdu.
Já: Počkej! Potřebuju se tě ještě na něco zeptat.
P: No?
Já: Jak mám pomoct kamarádovi co se řeže?
P: S tím jsi mě zaskočil. Tohle jsem ještě neřešila. O koho jde?
Já: O Domču.😔
P: O koho?
Já: Eh... ten co ti otevřel.
P: Aha. A jak je to vážný?
Já: Asi hodně? Až do masa. (Při pomyšlení na to co jsem viděl je mi nepříjemně😖)
P: S tím ti asi neporadím... Nikdy jsem tohle neřešila a ani ho neznám osobně.
Já: V pohodě. Neřeš to. Já to nějak udělám. Dík že jsi přijela.
P: Maličkost. ahoj.
Já: Čau.
O půl hodiny později...
Já: (Co dělá Dominik! Už skoro hodinu jsem ho neviděl! Sakra! I přes bolest se zvednu z pohovky a vyjdu schody. Vejdu do pokoje a oddychnu si. Sedí u stolu, má nasazené sluchátka a něco dělá na počítači.) Díky bohu! (Sundá si sluchátka a vyjeveně na mě kouká)
D: Co je?
Já: Hodinu jsem tě neviděl. Bál jsem se že... ty víš co.
D: Nemusíš mě furt kontrolovat. Jsem v pohodě.
Já: Nejsi. Viděl jsi se před dvěma hodinama?
D: No jo furt. Nech mě alespoň dostříhat to video.
Já: Dobře. Za půl hoďky se stavím. (Odejdu)

~Čauky!Nebojte, žiju! Omlouvám se, že týden nevyšla kapitola, ale pokusím se vám to vynahradit. Slibuju🤞Doufám, že jste za další část rádi a dodatečně tady chci všem poděkovat za podporu, kterou mi dáváte každým dnem najevo. Ať je to hlas nebo komentář, vždy mě tím nesmírně potěšíte a utvrdíte v tom, že to nedělám zbytečně. Touto fanfikcí vám chci i něco předat a doufám, že si z ní něco odnesete. To se ale dozvíte až na konci😉 Teď už vám jen popřeji krásný zbytek dne/večera a ahuj! Vaše Luna🌑/1835 slov/~