0.1

1.4K 33 5
                                    

Bylo tomu už pár dní od doby, co hobiti společně s tajemným hraničářem, opustili hospodu U Skákavého poníka. Putovali hluboko uvnitř lesů a po stezkách, kterými je prováděl muž, jež jim zachránil život. Působil, jakože se v divočině vyzná, a proto mu alespoň v tomhle půlčíci věřili. Stále však v jejich hlavách přebývala myšlenka, která je nutila k podezíravosti. Neznali jej, neznali ani jeho jméno. Věděli, že se mu přezdívá Chodec, ale to bylo vše, co ze za tu dobu stihli o tajemném muži dozvědět. Ani nevěděli, jaké jsou jeho pravé záměry. Nevěděli, proč se rozhodl jim pomoci.

,,Kam nás to vede?" Sam mu nevěřil, to mohl říct rovnou. Věděl, že kdyby hraničáře nepoznali, ležely by teď jejich mrtvá těla v Hůrce. Přesto se nedokázal zbavit kousavého pocitu, který z celé situace měl. Odpovědi od jeho hobitích společníků se mu však nedostalo. Pochodovali za Chodcem bez jediného slova. Jakoby raději ani nechtěli vědět odpověď na Samovu otázku. Hraničář však k jejich údivu dotaz zodpověděl. ,,Do Roklinky." Řekl to tak jistě a ledabyle, jakoby to byla naprosto jasná informace. Jakoby to snad hobiti měli dávno poznat podle cest, kterými se dal. Ani se na půlčíky neotočil, jen přidat do kroku, aby neztráceli čas. Věděl, že nazgûl nebudou daleko a nehodlal se s nimi znovu střetnout na místech, kde by byli ve výhodě.

,,Slyšeli jste?" Rozzářil se Samvěd, který se až do teď podezíravě mračil. Informace o jejich výpravě do Roklinky jakoby naprosto zastínila fakt, že hraničářovi nemůže věřit. Najednou jakoby byl ochoten jít za ním kamkoliv. ,,To uvidíme elfy!"

...

Hraničář, nebo alespoň takový, jako byl Chodec, je zvyklý na dlouhé cesty a dokáže si energii dobře rozvrhnout tak, aby jeho tělo vydrželo co nejvíce. Hobiti, jejichž nejdelší výlety byly po travnatých plochách Kraje, však takovou schopnost neměli. Cítili, jak jejich nohy trpí bez odpočinku, po kterém tak toužili. Nemluvě o jejich nespokojených žaludcích. V tuhle dobu už by se doma cpali svačinami a dvojitou večeří. Chodec však nevypadal, jakoby se hodlal zastavit a dopřát si čajový dýchánek.

Jakoby se nad nimi kdosi slitoval. Po několika dalších hodinách nepřetržité chůze, kdy už hobiti div nezakopávali o vlastní nohy, se před nimi otevřel výhled na starou zříceninu. Začínalo se smrákat a Chodec věděl, že by nebylo bezpečné, kdyby s unavenými půlčíky pokračoval v cestě. Ne pod rouškou tmy, ve které by jejich nepřítel měl převahu. ,,To bývala věž Amon sul," konstatoval hraničář, když se společně se svým poníkem Vilíkem vydal směrem ke zřícenině a povšiml si, jak zaujatě ji hobiti sledují. Ať už to bylo kvůli věži samotné, nebo protože byli tak unaveni, že konečně spatřili šanci si na chvíli odpočinout.

,,Přespíme tady," otočil se na půlčíky a přejel je všechny rychlým pohledem, ,,na Větrově." Viděl, jak se obličeje jeho společníků změnily s úlevou, kterou jim informace přinesla. On sám však z jejich přestávky vůbec nadšen nebyl. Věděl, že je dost možné, že je tu nazgûl objeví a děsil se toho, co by se mohlo přihodit, kdyby se dostali až k Frodovi. Nebyl hloupý, věděl, co hobit nese na své hrudi. A také věděl, že se k prstenu nesmí dostat ruka nepřítele. Byl ochoten udělat cokoli, aby se tak nestalo.

Poník nemohl tunely projít až do věže a hraničář věděl, že ani on sám v ní dlouho nepobyde. Hodlal jít prozkoumat okolí. Zjistit, kudy se vydat a jaké cesty jsou bezpečné. Proto uvázal otěže Vilíka ke stromku, který rostl přímo vedle vchodu do zříceniny a jeho koruna vytvářela jakousi bránu, kterou se později sám vydal. Dovedl hobity po kamenných schodech až na římsu, která byla dostatečně velká na to, aby se zde na noc utábořili. Potom se od skupiny oddělil a vydal se hluboko do útrob okolních lesů.

Špetka Naděje - Společenstvo PrstenuKde žijí příběhy. Začni objevovat