Špetka Naděje - Společenstvo Prstenu

1.6

,,Paní Chantal," zasmál se Sam, ,,vy jste snad zažila i dinosaury." Jeho věta byla sice myšlena ze srandy, ale elfka nevypadala, jakoby jí to přišlo zas tak vtipné. Trochu si přesedla na místě a zesílila stisk na pádle, kterým zabrala. ,,Nejste daleko od pravdy," zamumlala si Chantal pro sebe, tak potichu a nesrozumitelně, že to neslyšel ani trpaslík za ní. Jen uším jednoho společníka neuniklo nic. Legolas svraštil obočí, ale neřekl nic.
Rozhodl se prozatím mlčet. Hodlal se ji zeptat, až budou sami.

Pádlovali ještě dlouho, než Aragorn usoudil, že je čas oběda a odpočinku. Proto přirazili loďky ke břehu, uvázali je tak, aby žádná neuplavala i s jejich zavazadli a potom z nich vystoupili. Neměli ještě takový hlad, aby rovnou začali s vařením, a proto se rozhodli si prostě jen odpočinout. 

Boromir s trpaslíkem se uvelebili ve stínu pod stromem s nezvykle hustou korunou a tlustým kmenem, o který se opřeli a s úsměvy na tvářích pozorovali hobity u řeky. Ti si všichni čtyři posedali na samý okraj břehu a smočili si nohy v příjemné vodě. Až k jejich společníkům doléhal jejich veselý smích a rozjařené historky. A Společenstvo bylo rádo, že se pulčíci baví.

Aragorn si sedl do stínu pod koruny stromů, na velký zaoblený kámen. V puse žmoulal stéblo obylniny, kterou zřejmě utrhl kdesi kolem. Vytáhl z pochvy nožík a po chvíli s ním začal ořezávat léčivé byliny, které rostly za kamenem, na kterém seděl. Moc dobře věděl, že by se jim mohly ještě hodit. Chantal se narozdíl od ostatních neuvelebila nikde na zemi. Jak měla ve zvyku na svých cestách, odpočívala v korunách stromů. Nejen, že jí to přišlo mnohdy pohodlnější než tvrdá a studená zem, ale navíc si tak připadala bezpečněji, když odpočívala.

Vyhlědla si jeden ze stromů blízko u řeky, kde si vesele hráli hobiti, a bez obtíží vylezla po pár větvích až do samé koruny. Uvelebila se a s úsměvem sledovala, jak na sebe Smíšek s Pipinem se smíchem cákají vodu. Její uši zbystřily, když zaslechla tichounké zašustění listů vedle sebe. Instinktivně  a rychle sáhla po dýce v pocbvě na jejím boku, chopila se její rukojeti a tasila ji. Dřív, než jí tak vůbec došlo, kdo vetřelec vlastně je, měla osoba ostrou čepel její zbraně u krku. ,,Áyalyë, Chantal," ozval se pomalu Legolas, který se zastavil hned, co ucítil ostří na své kůži. Na rtech se mu však rozlil pobavený úsměv, jelikož elfka vypadala docela zaraženě.

S povzdechem zasunula dýku zpět do pouzdra a potom se otočila směrem k Legolasovi. I ona se musela pousmát. ,,Quildë elyë ná," prohlásila a sledovala, jak si elf sedá vedle ní. Dal si pozor, aby jí nevkročil do osobního prostoru, ale přesto byl blízko. Nevadilo jí to. Legolas se nad její poznámkou pousmál. ,,Nejsi jediná, kdo dokáže tiše našlapovat," podotkl. Chvíli bylo ticho a potom Legolasův výraz zvážněl. ,,Chtěl jsem se tě zeptat," prolomil nakonec ticho a podíval se na elfku vedle sebe. Nepříjemně se zavrtěla a přesedla si na místě. ,,Maquetlyë," promluvila, ,,nemohu zaručit, že odpovím." Legolas s tím počítal. Věděl, že Chantal nechce odkrýt svou identitu a respektoval její rozhidnutí. Přikývl. ,,Předtím na řece, při řeči o dinosaurech," začal a elfka rychle pochopila, kam tím míří, ,,hlarnnÿe le."

Chantal chvíli mlčela a přemýšlela. Potom si tiše povzdechla a pousmála se. ,,Mohlo mi dojít, že to tvé uši zaslechnou," řekla a Legolas jí úsměv opětoval, ,,lamya." ,,Nemáš velmi ušlechtilí slovník na příslušnici sličného národa," zamračil se, když k jeho uším dolehla další nadávka od Chantal. Dívka se pouze ušklíbla a pokrčila rameny. ,,Pocházíme z různých rodin," odvětila, ,,různé mravy." Legolas ji raději odignoroval a posunul se tak, aby se zády neopíral na nepříjemném výrůstku ve kmeni, který jej bodal do kříže. ,,Odpovíš?" Podíval se na dívčinu tvář a ke svému vlastnímu údivu zjistil, že se usmívá. Přikývla. ,,Tobě ano, inyae."