Špetka Naděje - Společenstvo Prstenu

0.2

,,Noro lim Asfaloth, noro lim," prohodila Arwen směrem ke svému koni a ten se okamžitě rozcválal. Projela lesem- kde se setkala s hobity a Aragornem -, jako by tam ani nebyl a zamířila na louku. Asfaloth ji doslova protryskal a vjel do dalšího lesíka, který byl ještě přeplněnější listnany a jehličnany. Arwen zaslechla dusot těžkých kopyt, těsně za pozadím svého koně.

Ohlédla se a spatřila pět přízraků, na uhlově černých koních. Ne na normálních, ale na temných, kteří mají na kopytech lidsko krev a rudé oči, plné nenávisti a zloby. Arwen rychle pobídla Asfalotha a zabočila, ve snaze přízrakům utéci.

Chvilku cválala za zády, jen s pěticí nazgûlů, ale potom se k nim k jejich neštěstí po dalším odbočení přidal i zbytek. Teď za nimi cválalo devět černých koní a na nich devatero přízraků. Arwen se ohlédla, přičemž ji škrábla jakási houže do tváře. Vyjeli z lesíka. Před nimi se rozprostřela širá pláň. Protryskali ji rychleji, než si to vůbec uvědomili a vjeli do dalšího lesa.

Zrovna když byli nepřátelé blíž a blíž, že se jeden z nich málem dotkl Froda, svou ohavnou a obrněnou rukou, Arwen znovu pobídla Asfalotha. ,,Noro lim Asfaloth," prohodila a upevnila svůj stisk na otěžích. Kličkovali mezi stromy, kterých pomalu ubývalo. Asfaloth zrychlil a přeskočil jeden ze spadlých jehličnanů. Už byli blízko svého cíle.

Vyletěli z lesa jako střela a po chvilce docválali před divokou řeku, do které doslova skočili. Asfaloth zpomalili a krokem došel až do jejího středu, kde se zastavil a pozoroval jak černí koně před vodou zastavují a jejich jezdci tasí meče. ,,Vydej nám pulčíka elfko!" Přikázal jeden z nich temným, chraplavým a hlavně hlubokým hlasem.

,,Jestli ho chcete! Pojďte si pro něj!" Vykřikla Arwen a vytáhla svůj elfský meč z pochvy. Jeho čepel se nebezpečně zablýskla. Jakoby tím dala pokyn Asfalothovi, aby se postavil na zadní. Kůň to udělal a hlasitě zaržál. Nazgûli se opravdu pomalu vydali za nimi do vcelku klidného proudu řeky. Arwen začala něco potichu odříkávat v elfském jazyce a pozorovala jak voda v řece rychle stoupá. Bylo to staré elfské zaříkadlo, které se Arwen naučila.

Nazgûli se najednou začali rychle ohlížet a sledovali jak se ze zatáčky vyvalil velký proud vody, který vedly nádherní a naprosto kouzelní koně, které netvořilo víc než voda a kouzlo. Asfaloth trochu couvl, aby je vlna nevzala taky, protože to by nebylo zrovna nejlepší. Přízraky se taky pokusili couvat, ale nebylo jim to nic platné, proud vody je i tak vzal ssebou.

Frodo nahlas zasípal, prudce hekal a zdálo se, že se mu ještě více přitížilo. Arwen seskočila z Asfalotha a sundala z něho i hobita, kterého opatrně položila na zem. ,,Ne, ne. Frodo, to ne, teď to nesmíš vzdát, teď ne," pevně ho objala a z jejích očí vytekly první slzy, které potom nahradily další.  Přesto se vschopila a rozhodla se dovézt ho až do Roklinky.

Znovu ho vysadila na koně, sedla si za něho a rozcválala se. ,,Noro lim Asfaloth, noro lim!" Prohodila Arwen a kůň přešel do trysku.

...

Mezitím se Smíšek, Sam a Pipin plahočili za Aragornem. Padali únavou, ale nehodlali odpočívat, dokud je ještě nesly jejich vlastní nohy. Byli už blízko Roklince, ale pořád hrozilo nebezpečí přízraků a jiných potvor. Šli po tmě, bez zapálených loučí, takže skoro neviděli na cestu. Jediné světlo jim dával měsíc v úplňku a jasné hvězdy na obloze.

Kráčeli dokonce bez najedených žaludků, což hobiti spracovávali velmi těžce. A hlavně šli bez odpočinku, putovali dne i noci a neopovažovali se jen zastavit, bůh ví, co by je v těchto končinách mohlo napadnout a zahubit. Kromě šelestu stromů, cvrlikání ptáků a jemné našlapování lesní zvěře, nebylo slyšet z hola nic.