Špetka Naděje - Společenstvo Prstenu

1.8

Chvíli seděli v tichu, než jednomu ze členů došlo, co je špatně. Dosud byla všechna jeho pozornost upnutá na zapalování ohně, který kvůli nedostatku dřeva dohoříval, a proto si nevšiml, že jeden z jeho společníků zmizel. ,,Kde je pan Frodo?" Zamračil se Sam a vstal na nohy, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Svého přítele však nikde neviděl. ,,Man?" Zamračila zmateně Chantal, když jí došlo, co hobit vlastně řekl. A nebyla jediná, koho jeho slova znepokojila. ,,Co se stalo?" Zeptal se pohotově Aragorn, který se navrátil k ohni hned, co slyšel, že se něco děje. ,,Frodo zmizel," odvětila rychle Chantal a vyskočila na nohy. Nevěděla, jak ho chce najít, ale něco dělat musela. Po chvíli strnula v pohybu a narovnala se. Věděla, že Aragorn myslí na to samé. Vrhli na sebe letmý pohled, než se oba otočili směrem k mohutnému stromu. Opíral se o něj štít. ,,Boromir."

...

Frodo věděl, co musí udělat. Věděl to už od chvíle, co vypluli z Lothlórienu. Paní Galadriel jeho myšlenky pouze utvrdila. A i přesto se toho rozhodnutí bál. I když to byla jediná správná věc. Bál se opustit své přátele. Cesta do Mordoru byla krutá, plná nástrah, a on věděl, že jakožto nositel prstenu, musí do jeho útrob vejít sám. Byl to přecijen jeho úkol. To on se v Roklince nabídl, že prsten zničí. On, Frodo Pytlík, nikdo jiný.

Udělal to rychle, tiše, tak, aby si ani jeho nejlepší přítel Samvěd nevšiml, že u ohně schází. Vydal se do útrob lesa. Nevěděl, kudy se hodlá dát, neměl ani plán svého útěku. Věděl jen, že je to tak správně. Nebo v to alespoň doufal, když pomalu našlapoval po spadaném listí hluboko uvnitř hvozdu. ,,Neměli bychom se toulat sami, " protrhl ticho zničehonic hluboký lidský hlas. Frodo sebou jemně trhl, jelikož myslel, že je v lese zcela sám. Otočil se směrem, odkud hlas vyšel a střetl se s podezíravým pohledem svého společníka. Boromir si jej zvědavě prohléd. ,,Obzvlášť ty ne."

V náručí držel kupu větví a klacků. Sbíral dřevo na oheň. ,,Tolik na tobě závisí," pokračoval po chvíli hrobového ticha, kdy jej půlčík probodával nejistým pohledem, Boromir. Frodo mlčel. Bál se, že věděl, kam slova jeho společníka míří. Pamatoval si varování, jež mu paní lesa dala před jejich odchodem. Rozvrátí to všechno, Společenstvo se rozpadne.

,,Já vím proč hledáš samotu," jeho hlas jakoby se vrýval hluboko do Frodovy paměti. Nemohl tomu zabránit, nedokázal to. Lidské srdce je zrádné a prsten je mocný. Viděl pohledy, které po něm Boromir vrhal vždy, když mu nějakou náhodou vyklouzl zpod košile na světlo slunce. Toužil po něm. ,,Trápíš se den co den," pokračoval Boromir, ,,ale není to zbytečné? Jsou i jiné cesty, jimiž se můžeme dát." Frodo se zamračil. Musel se alespoň pokusit dostat svého společníka z tranzu, do kterého jej prsten dostal. Byl jím omámený, vlezl mu do hlavy. ,,Vím, co chceš říct," začal pomalu a pohledem stále propaloval Boromirovu tvář, ,,myslíš, že je to moudré, ale mé srdce mě varuje." Bez toho, aby si to uvědomil, půlčík o krok ucouvl. Byl od muže dostatečně daleko, přesto si nepřipadal bezpečně. Ne tak, jak by si s někým tak blízkým připadat měl.

Viděl na Boromirově tváři, jak se jeho výraz nepatrně změnil hned, co ustoupil. Jakoby mu to připadalo směšné. ,,Varuje?" Na jeho tváři se objevil podlý úsměv. Slova, která doléhala k jeho uším mu připadala absurdní. ,,A před čím?" Frodo neodpověděl. Boromir bez varování vykročil směrem k němu. Nepovedlo se mu však k půlčíkovi přiblížit tak, jak doufal. Frodo se mu totiž obratně vyhl a rychle jej obešel. Nemohl mu dát jedinou záminku dostat se k prstenu blíž. ,,Bojíme se, Frodo," zamračil se Boromir a okamžitě se za ním otočil. ,,Ale nechat se strachem dohnat k záhubě naděje... Nevidíš, že je to šílené?" Hobitovo srdce se rozbušilo o něco rychleji, když viděl, že se Boromir znovu vydal za ním. Následoval jeho kroky do kopce přednimi, jakoby se jej snažil dohnat. ,,Jiná cesta není!" Odbyl jej Frodo, který dál rychlými kroky stoupal a snažil se dostat z této situace.