Špetka Naděje - Společenstvo Prstenu

1.5

,,Medděd má syna a manželku?" Zeptal se Frodo zaujatě a s úsměvem na tváři pozoroval, jak spolu elfové mluví. Připadalo mu roztomilé, jak se na sebe dívají, i když o tom ten druhý neví a jak se o sebe starají. Věděl, že to mohlo být jen proto, že ai rozuměli, ale tak nějak doufal, že spolu nakonec skončí. Až bude po výpravě a Středozem bude zase bezpečná. Hodili se k sobě. ,,Bilbo mi kdysi povídal, že je Medděd posledním Kožoměncem ve Středozemi," dodal. Chantal se s úmyslem na hobita podívat, ohlédla a otočila se směrem k němu. Bohužel pro ni si vybrala ten nejhorší možný čas. Její pozornost byla odvedena nejprve Legolasem a hned na to Frodem, takže nestihla zaregistrovat spadlý strom, který se natahoval z jednoho břehu na druhý. Elfka do něj tak poměrně silně narazila týlem hlavy.

Trošku se zakymácela, její vidění se zmlžilo a její hlava po chvíli, kdy k jejím uším doléhaly matné hlasy jejích společníků, pozvolna klesla na klín trpaslíka sedícího hned za ní. Gimli ztuhl hned, co se jej elfka dotkla a chvíli zvažoval, co má dělat. Narozdíl od Chantal byl dost malý na to, aby se pod strom vešel bez shýbání, takže se nemusel vůbec namáhat. Legolas se rychle sehl, aby jej kmen netrefil a jen co byl bezpečně za stromem, odstrčil trpaslíka trošku stranou, aby na elfku viděl. Gimliho to samozřejmě mírně dopálilo, ale když viděl, jak ustaraně Legolas vypadá, odpustil si dotěrnou poznámku.

Místo toho se pokusil dívku probrat. I přes káravý pohled, kterým jej elf za ním probodl, začal Chantal jemně fackovat. Byl to nejúčinnější způsob, jak někoho probrat. To měl trpaslík potvrzené. A takyže ano. Chantal sebou začala po malé chvíli jemně cukat. Prsty na pravé ruce se jí občas hly a nakonec se začaly i pomalu otevírat její oči.

Nějaký čas elfka jen odevzdaně mžourala do světla a snažila se přivyknout si na ostré sluneční světlo. Hlava jí třeštila a zrak měla dosud zamlžený. ,,Martaman?" Vysoukala ze sebe po chvíli Chantal, anažíce se rozmrkat. ,,Elfské řeči nerozumím," pousmál se Gimli, když viděl, že vnímá. ,,Mana?" Vypadlo ze zmatené dívky, když se pokoušela zvednout a její hlava se nepřestávala točit. ,,Harwë minna cás," odpověděl jí nakonec až Legolas, ,,srazila jsi spadlý strom." ,,To vysvětluje tu bolest," procedila skrz zatnuté zuby Chantal, čekajíce až migréna přejde, ,,geh leer."

Legolas raději ignoroval poslední elfčino slovo a byl jen rád, že je v pohodě. ,,Všechno v pořádku?" Zeptal se Aragorn, když k nim doplul se svou loďkou. ,,Ta rána musela být slyšet až v Lothlórienu," pousmál se Frodo. Chantal se pokusila jen souhlasně kývnout, aby je ujistila, že je všechno dobré, ale moc jí to nevyšlo. ,,Je v pořádku, slovník ma pořád stejný," zasmál se Sam, který si poslední slovo, které dívka vypustila, samozřejmě zvládl přeložit. Jak jinak, než že šlo o nadávku. Chantal jim jen ukázala palec nahoru a společníci se alespoň zasmáli.

Když elfčina hlava konečně přestala třeštět bolestí a vrátila se jí rovnováha, sáhla si pod sedadlo pro pádlo. Jenže pod ním nic nebylo. Nemohla jej nikde nahmatat. ,,Nemám pádlo," otočila se na Legolase a zkousla si nervózně ret, ,,muselo mi vypadnout."

Elf pootevřel pusu, aby se s ní pokusil vymyslet, co udělají, když jej přerušil hlas pulčíka v loďce vedle nich. ,,Od čeho máte mě," usmál se Frodo od ucha k uchu a z pod svého sedadla vytáhl zdobené pádlo, stále celé mokré od řeky, ze které jej vytáhl. Chantal se rozzářily oči a na jejím obličeji byla vidět úleva. Frodo se opatrně vyklonil ze své loďky a podal pádlo jeho majitelce. ,,Děkuji," usmála se na pulčíka a ten jen kývl.

...

Už pádlovali několik hodin. Byli znaveni a cítili, jak jich svaly pomalu ochabují. Neměli však v úmyslu zastavovat. Jen jednou připluli ke břehu, pojedli a trochu si odpočinuli, ale nezdržovali se dlouho. Nemohli ztrácet čas. ,,Chantal?" Oslovil plavovlásku po chvíli Frodo. ,,Ano?" Otočila se jeho směrem a usmála se, čekajíce, co z hobita vypadne. ,,Ještě před tím, než jsi ztratila vědomí, jsem se tě na něco ptal," objasnil hobit a podrbal se na zátylku.

,,Ach ano," vydechla elfka, hned co se rovzpomněla, ,,myslím, že to bylo o Kožoměncích?" Chantal věděla, že to bude dlouhé povídání, takže se zvedla a opatrně si přesedla tak, aby byla čelem k ostatním. Koukala tak chvíli Gimilimu trapně do očí, než si odkašlala a vyhledala hobitův obličej.

,,Medděd, můj milý hobite, nebyl jediným Kožoměncem ve Středozemi," usmála se a Frodo pozvedl překvapeně obočí, ,,je ovšem pravda, že si to po dlouhý čas myslel i sám Medděd." ,,Takže se opravdu oženil? A má syna?" Vyptával se Frodo, který stále nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Medděd byl přeci posledním Kožomněncem, tak kde vzal dalšího? ,,Ano. S Kožoměnkou jménem Lanuil splodil syna Amnuse. Zabránili tak vymření jejich druhu," usmála se na Froda Chantal a trošku si přesedla, aby byla ve větším pohodlí, ,,Lanuil zajmuli mordorští skřeti. Byla pro ně zábavou, odreagováním." Odmlčela se při vzpomínce na to, v jakém stavu dívku objevila. Ještě pár dní týrání a Kožoměnci by opravdu nadobro vymřeli.

,,Znala jsem Medděda, osamělého tvora, který mi poskytl přístřeší. Proto jsem se Lanuil vydala zachránit od hrozného konce. Hodlala jsem ji přivést k němu." ,,Byla jsi v Mordoru?" Přerušil její vyprávění Frodo bezmyšlenkovitě. Slyšel totiž, že Kožoměnku zajali mordorští skřeti a její vysvobození tak muselo znamenat jediné. Cestu do hlubin Mordoru.

Chantal se na chvíli zastavila. Ztuhla a odmlčela se. Bylo to až zvláštní, jak ustaraně najednou její výraz vypadal. Nevšimli si toho všichni, ale Legolasovi s Frodem neunikla měnící se barva jejích očí a vlasů. Znovu ta bouřkově černá, které si už tolikrát všimli. Ani jeden však nevěděl, co znamená. Potom sebou elfka trochu trhla, její vlasy se vrátily do normálu a rty se rozlily do nervózního úsměvu. ,,Ne, Frodo, do Mordoru jsem nevkročila," odvětila, ale působila, jakoby se o tom spíš snažila přesvědčit sama sebe, než ostatní.

,,Počkala jsem na den, kdy skřeti vedli Lanuil pryč z Mordoru. Temný pán ji hodlal prodat do zemí zlých lidí," pokračovala dál, ,,procházeli lesy a loukami, místy, kde jsem to dobře znala. Nebylo jich víc než padesát a prostředí mi dávalo výhodu v boji. Vedli ji v okovech a za zády ji švihali dlouhými biči. Medvědice se báli, a tak ji utýrali do stavu, kdy se nedokázala proměnit."

,,To je strašné," vydechl Sam zkroušeně a povzdechl si. Chantal ani nemusela zacházet do detailů. Dokázal si dobře představit, jak chudák Lanuil musela v ten moment vypadat. ,,Skřeti udržovali stálé tempo, neměnili pozice, ani směr trasy. To bylo další výhodou, kterou jsem při jejich pronásledování měla. Tou poslední byly stromy v hvozdu, kterým procházeli. Narozdíl od skřetů totiž umím šplhat po větvích," usmála se Chantal, ,,nezabralo to dlouho. Šípů nebyl dostatek, pár skřetů přežilo, ale v boji na zemi padli i oni. Lanuil tak byla volná."

,,Jak jste se odtamtud ale dostlala?" Vyzvídal Pipin, kterého elfčino vyprávění zcela pohltilo. Celou scénu si představoval v hlavě a musel uznat, že toho Chantal zažila opravdu dost. ,,Byla to Kallika, kdo nás odtamtud odnesl. Zavedla jsem Lanuil k Meddědovi, tak jak jsem slíbila."

Chantal se na Pipina zeširoka usmála. Byla ráda, že jej její vyprávění zajímá, i když nešlo zrovna o pohádky. Byly to vzpomínky, které měla uloženy hluboko v hlavě. ,,Po několika letech jsem se v Meddědově domě zastavila. Tehdy mi byl představen Amnus." ,,To byl- jejich syn?" Pozvedl Sam jedno obočí a Chantal s úsměvem přikývla.

***