Špetka Naděje - Společenstvo Prstenu

2.2

Hladina se za hobitem zatáhla, jak už nebylo vidět ani jeho ruku, kterou se zoufale snažil udržet nad vodou a upozornit tak svého společníka, že se topí. Nemohl dělat nic, ne když opravdu neuměl plavat. Sam vnímal, jak jeho tělo pomalu začíná klesat ke dnu. Ani vzduch v jeho plicích už nestačil na to, aby se udržel u hladiny. Oči se snažil udržet otevřené, aby zůstal při vědomí. Nebylo však nic, co by mohl udělat, aby se z vody dostal ven.

Možná bylo jeho osuden ten den utonout v řece. Možná však bylo jeho osudem něco jiného. Právě v moment, kdy Sam ucítil, že začíná ztrácet vědomí, upoutala jeho pozornost ruka, která se rychle vnořila do vody a pevně sevřela jeho zápěstí. Neprotestoval. Svraštil obočí a z posledních sil ruku stiskl. Frodo jej tak mohl rychle vytáhnout nad hladinu, kde se Samvěd mohl konečně znovu nadechnout. Vynořil se a jeho společník mu pomohl vyšplhat se až na loďku. Hobit se svalil do jejího trupu a rozkašlal se. Voda mu zaplnila plíce a dýchat bylo obtížné. Byl však naživu. A to jen díky svému společníkovi.

,,Dal jsem slib, víte," vyšlo po chvíli ze Samvěda, když konečně zvedl hlavu k ustaranému Frodovi, ,,slib. Neopouštěj ho Samvěde! Neopouštěj ho! Neopustím." V jeho očích viděl Frodo ledacos. Hlavně však viděl, jak moc mu na něm záleží. Věděl, že je Sam loajální, ale teď si byl jistý, že by s ním ochotně šel i do plamenů Mordoru. Inu, to se také snažili dokázat. ,,Ach Same," vydechl a bez váhání si svého přítele přitáhl do silného objetí. Oba jej potřebovali. Byli to přecijen jen malí lidičkové v širém světě plném nebezpečí. Sam nehodlal být tím, kdo objetí přeruší jako první. Hodlal svého společníka nechat rozhodnout se, kdy mu bude stačit. Věděl, že tíha na Frodových zádech byla mnohem větší, než na těch jeho.

Frodo se nakonec se odtáhl a chytil svého společníka pevně za ramena. Na tvářích obou půlčíků se leskly slzy. ,,Tak pojď," usmál se nakonec na Sama a ten jen souhlasně přikývl. Byli tedy dva. Ti, kdo projdou do plamenů hory Osudu a zničí prsten moci nadobro. Dva hobiti z Kraje, které čekala cesta plná zrady a nástrah.

...

Nemluvili, jen tiše scházeli kopec, který je dovedl až k řece. Neměli o čem, nikdo z nich stále nechápal, co vlastně spatřili. Ani Legolas, v jehož rukou leželo vyčerpané tělo jejich společnice, se nesnažil dělat žádné závěry. Moc dobře věděl, že toho o dívce ve své náruči ještě mnoho neví. To, čemu však přihlíželi, vyvrátilo vše, čemu do té doby věřil. Byl zmatený, stejně jako hraničář a trpaslík, tiše kráčející po jeho boku, nesoucí mrtvé tělo jejich společníka. Hodlali uctít jeho památku, dokud ještě mohli. Boromir bojoval čestně do posledního dechu a zasloužil si odejít do síní slávy za svými gondorskými předky.

Dorazili až ke břehu, kde postávaly pouze dvě Lothlórienské loďky. Ta poslední se nacházela na protějším břehu, kde se kdesi v dáli prodírali hvozdem dva hobiti. Legolas opatrně položil svou společnici na čistý písek a když se ujistil, že bude v pořádku, vykročil k Aragornovi s Gimlim, aby jim pomohl. Využili jedné z lodí. Nebudou je už dál potřeovat, jejich cesta po vodě končila zde. Opatrně uložili do trupu lodě Boromirovo bezvládné tělo. Aragorn se smutným úsměvem vyjmul morgulské šípy z ran na jeho těle a odhodil je stranou. Nechtěl, aby jeho společník odešel společně se zbraněmi, jež ukončily jeho život.

Do studených rukou mu vtiskl meč. Meč, se kterým Boromir bojoval a se kterým také zemřel. Pod hlavu mu opatrně položili jeho štít, tak, aby jejich společník vypadal co nejklidněji. Jeho oběť nebyla zbytečná a Společenstvo chtělo, aby odešel důstojně. Mlčky odstrčili loďku od břehu a navedly ji po proudu tak, aby plula směrem k vodopádům. Všichni tři stáli na břehu a sledovali, jak jejich společník nadobro mizí v páře řeky. Uctili jeho památku tak, jak si Boromir z Gondoru zasloužil.