Špetka Naděje - Společenstvo Prstenu

1.9

,,Zničil bys jej?" Ozval se po chvíli hrobového ticha Frodův podezíravý hlas. Hraničář už nějakou tu dobu upíral zrak na blištivý šperk v jeho dlani. Půlčík začínal mít znovu ten tíživý pocit na srdci. Ten, který měl předtím dole u Boromira. Hrdlo se mu sevřelo. Aragorn ještě chvíli postával na místě. Potom se pomalým krokem vydal k Frodovi. Zrak stále upínal na prsten. Půlčík necouvl, ani když se hraničář přiblížil natolik, že mu stačilo natáhnout ruku a šperk si vzít. Vyčkával. Chtěl vědět, co Aragorn udělá. Jestli dokáže obstát před touhou po prstenu. Stále mu věřil.

Hraničář zastavil přímo před hobitem. Stále se díval na prsten. Jakoby jej hypnotizoval. Natáhl ruku k hobitově dlani, pomalu, tak, aby púlčík neucukl. Frodovo srdce znovu zabolelo. Pohled, který Chodci věnoval jasně vyjadřoval, co cítil. Zklamání a zradu. Aragornovy úmysly však byly jiné. Vnitřní boj v sobě vyhrál. Jeho ruka se zastavila přímo u hobitovy dlaně. Na jeho rtech se objevil jemný úsměv.

Frodo bez dechu sledoval, jak před ním hraničář poklekl na jedno koleno. Jejich pohledy se střetly a on z mužova výrazu vyčetl, že ještě je naděje. Aragorn po prstenu nesáhl. Místo toho hobitovu dlaň opatrně zavřel a věnoval mu upřímný pohled. Nebyla v něm žádná lež. ,,Šel bych s tebou kamkoli," promluvil a sevřel hobitovy ruce pevně ve svých dlaních, ,,i do plamenů Mordoru."

,,Já vím," vydechl Frodo. Úleva v jeho hlase byla jasně slyšet. Aragornovi však neunikla ani bolest a strach, jež z něho byla cítit. Pochopil, o co se Frodo snaží. Věděl, jaký je jeho záměr. A také věděl, že nemá cenu jej zastavovat. ,,Pomož ostatním," věnoval mu hobit smutný úsměv, ,,hlavně Samovi. Nepochopí to." Aragorn na to nic neřekl. Nemusel. Frodo z jeho pohledu pochopil, že udělá, co po něm žádá. Nakonec hraničář přecijen pootevřel ústa, aby něco řekl. Nestihl však ani začít větu a jeho výraz se dočista změnil.

,,Jdi, Frodo," zamračil se a rychle vstal, načež silně uchopil rukojeť svého meče. Hobit chvíli postával na místě, zmatený. Když se však zadíval směrem, kde spočíval Aragornúv pohled, vmžiku pochopil. Žihadlo, které mu věnoval strýček Bilbo, zářilo jasně modrým světlem. Oba věděli, co to znamená. ,,Běž! Utíkej!" Okřikl jej Aragorn, když viděl, že Frodo stále postává na stejném místě. Potřeboval, aby půlčík zmizel, jak nejrychleji mohl. Osud celé jejich výpravy teď ležel v jeho rukou.

Frodo mu věnoval poslední letmý pohled, než se otočil a rychle se rozeběhl pryč od zříceniny. Aragorn ještě chvíli postával na mítince, aby se ujistil, že je půlčík pryč. Skřeti už byli jeho starost. Tasil meč a otočil se zády k místu, kudy Frodo zmizel. Pomalým rozvážným krokem obešel kamennou stavbu. Před ním se rozléhala mítina na které se z hlubokých lesů kupily zástupy skřetů. Všichni z nich svírali v rukou zahnuté zbraně, připraveni na boj. Jejich úkolem bylo zajmout půlčíka a získat tak prsten pro Sarumana, jehož bílá ruka byla jejich značkou.

Na nic nečekali, neměli to ve zvyku. Zabíjeli rychle, plenili pole a vykořistovali nevinné. Nikdy nečekali. Vše byla rychlá práce, jen spousta krve. Ani Aragorn nehodlal čekat. Musel se s nimi vypořádat rychle. Dříve, než jim dojde, kudy se Frodo vydal. Nemohl riskovat, že vpadne do jejich spárů.

Tak to začalo. Válka mezi skřety a společníky, nyní oslabenými faktem, že se každý z nich nachází na jiném místě. Společenstvo se rozpadalo. Přesně jak předpovídala paní Galadriel v Lothlórienu. Nebo alespoň to si Aragorn mysel, když hrdinně bojoval s desítkami skřetů, které se na něho valily. Byl sám a nepřátelů bylo až moc. Neměl šanci a dobře to věděl. To však neznamenalo, že nebude bojovat do posledního dechu.