Špetka Naděje - Společenstvo Prstenu

1.1

Chantal dozpívala poslední slova a pomalu otevřela oči. Zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Během doby, kdy zpívala, nepádlovala, a proto jí trpaslík Gimli opatrně vzal pádlo z ruky a zabíral místo ní. Chantal se na něj omluvně pousmála a převzala si své pádlo, aby mohla dělat to jediné, co od ní všichni očekávali. Pádlovat. Trpaslík si povzdechl, ale nechal to být i bez řečí. Kdyby to byl Legolas, měl by na jazyku jistě nejednu poznámku, kterou by jej zaplavil.

,,Odkud znáš tu píseň?" Zeptal se Frodo a se zájmem si ji prohlížel. ,,Vždy se mi strašně líbila. Odkud ji znám? Ani sama nevím. Na mých cestách, jsem ji mnohokrát zaslechla, ale popravdě ani nevím, kdo je jejím autorem," odpověděla Chantal a zabrala. ,,Aha, to je zajímavé," řekl Frodo, ,,můj strýc Bilbo ji měl zapsanou ve své knize: ,,Tam a zase zpátky od Bilba Pytlíka," pod názvem: Misty moutains."

,,Byl tam jeden trpaslík. Jmenoval se Thorin Pavéza. Jeho jméno, bylo mezi hromadou jiných jmen trpaslíků, úplně nahoře. Prý to byl král pod Horou," dodal. Chantal se na chvíli zarazila a pozvedla jedno obočí. ,,Říkáš, Pavéza?" Zeptala se a znovu zabrala. Frodo pouze kývl a zvědavě si ji prohlédl.

,,Jak už jsem říkala, znám tu píseň ze svých cest. O Thorinovi a jeho družině jsem slyšela mnohokrát. Takyže jsem bojovala, dalo by se říct "po jejich boku" -za dobro Středozemě, v bitvě pěti armád, která o všem rozhodla. Byl to ukrutný boj, ale dobro zvítězilo nad zlými silami. Azog znesvětitel padl, stejně jako Bolg. Toho dokonce zabil sám tady Legolas, jestli se dobře pamatuju," pravila Chantal, otočila se na elfa a široce se usmála. Legolas přikývl a na chvíli se zadíval na vodu, kterou čeřil svým pádlem. Vzpomínek na tu dobu měl dost. Potom však nadzvedl jedno obočí a propálil elfčina záda pohledem.

,,Nevěděl jsem, že jsi bojovala v bitvě pěti armád," podivil se, ,,nikdě jsem tě neviděl." ,,Jak bys taky mohl, v takovém zmatku a v takovém počtu všech různých druhů tvorů," ušklíbla se plavovláska, ,,přijela jsem na pomoc, hned co jsem se o ní doslechla. V tu dobu byla každá ruka potřeba." Legolas na to nic neřekl, jelikož jeho myslí nyní běhaly stovky různých vzpomínek naráz a on nevěděl, na co se má soustředit jako první. Znovu proto zavládlo tíživé ticho, kdy všem dojdou slova.

Konečně dopluli k jakémusi molu, ke kterému přirazili své lodě. Postupně vystoupali na břeh a vydali se k lesíku, u kterého byla jakási jeskyňka, kde se taky utábořili. Rozdělali oheň, který jim valnou chvíli ani nechtěl hořet, kvůli zvlhlým klacíkům. Boromir s Aragornem se proto vydali pro suché dřevo, aby se rozhořel více a Sam mohl začít s vařením.

Chantal se opatrně opřela o stěnu jeskyně a pozorovala jak stín plamenů tančí na zdech před ní. Slabě se pousmála a hluboce se nadechla, aby nasála vůni polévky, kterou mezitím vařil Sam. Jakmile bylo hotovo, nalil ji do mističek, jež dostal jako dar od paní Galadriel a rozdal je ostatním.

Smíšek s Pipinem začali polévku okamžitě hltat a po chvilce, která se zdála být sekundou, žádali Samvěda o přídavek. Dokonce i Chantal si trochu dala, ale nedokázala si odřeknout, ukusovat k tomu svůj milovaný Lembas. Byla to jistota, na které přežívala na všech svých cestách. Ničemu snadno nevěřila, ale elfský chléb ji nikdy nezklamal. Od elfů z Lothlorienu dostali velkou zásobu Lembasu a jiného jídla, takže se nemuseli bát, že budou o hladu.

Jen co Chantal dojedla svou porci polévky, postavila mističku pevně na zem a strčila si poslední kus lembasu do úst. Potom se pohodlně opřela o stěnu a zavřela oči. Vypadala klidně, jakoby snad nebyli na nebezpečné výpravě. ,,Chantal?" Oslovil ji Legolas opatrně a usmál se, hned co se střetl s jejím pohledem. Elfka pomalu otevřela oči a zadívala se na něho. Viditelně zvědavě. ,,Ano?" ,,Pověz nám prosím něco o sobě. Nikdo o tobě nic neví. Přišla jsi z neznáma, odkud jsi, kdo jsi, proč tu vůbec jsi?" Zeptal se a ostatní souhlasně přikývli.