Špetka Naděje - Společenstvo Prstenu

2.1

Do listí dopadla poslední skřetí hlava, kterou sťal hraničářův meč. Bylo dobojováno, teď už definitivně. Nebyl však čas slavit. Nebylo ani co slavit. Společenstvo bylo na kousky. Frodo a Sam v nedohlednu, Smíšek s Pipinem v rukou skřetů, Boromir na pokraji smrti a zbytek společníků oslaben dlouhým bojem. Mohli být rádi, že vůbec byli ještě na živu.

Aragorn nečekal. Hned, co zabil posledního skřeta, rozeběhl se k místu, kde naposledy viděl svého společníka v moment, kdy mu zachránit život. Boromir nikam neodešel, nemohl. Ztěžka dýchal, byl bledý a jeho oči postrádaly jejich normální jiskru. Hraničář k němu poklekl a sklonil se nad něho tak, aby si viděli do tváře. Viděl, že se mužův výraz změnil hned, co rozpoznal jeho tvář. Přítel. ,,Zajali pulčíky," vyšlo po chvíli z Boromira a Aragorn viděl, jak namáhavá je pro něho i normální řeč. Jeho hlas byl chraplavý a roztřesený. Ani trochu se nepodobal jeho normální hrdé řeči. ,,Jen klid," promluvil k němu tichým hlasem Aragorn. Snažil se znít klidně, aby Boromira zbytečně nestresoval. Přesto cítil, jak jeho srdce bolí. Nebyl klidný, měl starostí až nad hlavu.

,,Frodo... kde je Frodo?" Zamračil se Boromir a zahleděl se do hraničářových smutných očí. Jeho výraz se změnil, bál se. Bál se, jaká odpověd dolehne k jeho uším. Nikde půlčíky neviděl a usoudil z toho, že Froda možná zajali také. ,,Nechal jsem ho jít," vydechl Aragorn a sledoval, jak se tvář umírajícího vojáka znovu mění. Na Boromirových rtech se objevil jemný úsměv. ,,To já nedokázal."

Aragorn viděl lítost v jeho tváři. Věděl o co se pokusil, poznal to z Frodovy paniky, když se za ním pokusil dostat. Nehodlal jej však odsuzovat, ne teď. ,,Chtěl jsem mu vzít prsten." Boromir k němu zvedl pohled. V očích měl viditelné výčitky. Hraničář jen jemně kývl, aby mu dal najevo, že o tom ví. ,,Už je mimo náš dosah," řekl a Boromir svraštil obočí. Tak strašně rád by odčinil to, o co se pokusil. Nebyl však způsob, kterým by mohl vzít zpět svá slova. Ani činy. ,,Odpusť mi," vyšlo z něj po chvíli tichým rozechvělým hlasem, ,,nechápal jsem. Zklamal jsem."

Boromirovým tělem projela další silná vlna bolesti, která jej donutila chytil hraničářův plášť a křečovitě jej sevřít. Nepomohlo to, ale alespoň na chvíli to odpoutalo jeho pozornost. ,,Ne, Boromire," zakroutil Aragorn hlavou v zápor, zadíval se mužovi hluboko do očí a věnoval mu smutný úsměv. Upřímný. ,,Byl jsi statečný." Hraničář věděl, že se pokusí vzít prsten. Věděl to už od doby, kdy vyrazili z Roklinky. Také však věděl, jak statečný a čestný muž Boromir je. Během jejich cesty měl šanci se s ním lépe poznat. Byl to dobrý muž. A kdyby nebylo jeho, búhví jak by dopadli chudáci hobiti. Bránil Smíška s Pipinem do posledního dechu. Neumíral zbytečně.

,,Bojoval jsi čestně," pousmál se znovu Aragorn a stočil pohled k šípúm v jeho těle. Přecijen se pokusil svému společníkovi pomoci. Zabránit smrti. Ruka na jeho zápěstí, která mu bránila ve vyjmutí šípu z mužova těla, jej však rychle zastavila. ,,Nech toho," zamračil se Boromir a znovu se těžce nadechl, ,,je konec. Svět lidí tu padne. Propadne se do tmy. A mé město také..." Aragorn cítil, jak stisk na jeho plášti zesílil. Nehodlal nic slibovat, ale pohled na Boromira, který ztratil i poslední špetku naděje, mu trhal srdce.

,,Nevím, kolik síly je v mé krvi. Ale přísahám ti, že nenechám padnout," odmlčel se a zadíval se do Boromirových chladných očí, ,,bílé město, ani náš lid." Mužova tvář se znovu pozměnila. Už nevypadal tak zoufale, jako před chvílí. Vypadal, jakoby se mu vrátil kus naděje při vzpomínce na jeho domov. ,,Náš lid," vydechl a pokusil se usmát. Byl slabý, jeho tvář rychle bledla. Smrt už mu dýchala na záda. ,,Náš lid," vyšlo z jeho úst znovu, jak se ohlédl do strany, kde nedaleko ležel jeho meč. Z posledních sil se k němu pokusil natáhnout ruku. Chtěl zemřít s hrdostí ke svému původu.