𝒑 𝒓 𝒐 𝒎 𝒊 𝒔 𝒆

いら

Seděla jsem na stromě a pozorovala svého dvanácti letého Genina. Celý tým sedm se právě věnoval tréninku. Vlastně začali před chvíli. O trochu později. Asi o tři hodiny. Kakashi se trochu zpozdil. A pak jsem jej taky trochu zpozdila já. Asi o hodinu. No co, tak si počkali. Když se Kakashi konečně dostavil, Naruto se Sakurou se mohli zbláznit, byli pěkně naštvaní. A Sasuke? Sasuke stál opřený o strom a nic neříkal. Neměl potřebu. Myslím, že byl rád, že se tam konečně objevil. No jo, Hatake Kakashi. Rozhodně nedochvilnější Jounin v Listové. V jejich týmu byl potenciál. I přestože Naruto byl neskutečně hlučný, netrpělivý a měl mizerné základy. I přesto, že Sakura byla slabá, za to uměla pracovat s chakrou. A potom to byl Sasuke, který z nich měl snad nejvíc navrch. Hnala jej pomsta, touha po ní. Sakuru hnala Ino a Naruto a jeho sen být Hokage. A ten kluk na to měl. Všichni už jsme věděli, po čem Sasuke toužil. Někomu se to líbilo a někomu zase méně. Že on se opravdu snažil. Že on opravdu chtěl mít jistotu, že když Itachiho uvidí, že bude v přesile. ,,Naruto, ztichni už!" Zakřičela na něj Sakura po jeho důrazném oznámení, že jednou bude lepší, než Sasuke. Ten jen seděl opřený o strom s pokřiveným úsměvem. Nevím, jestli tomu věřil, nebo ne, každopádně jsem si byla jistá, že si je Sasuke vědom toho, že Naruto je silný a že by to vlastně možné klidně být mohlo. Jenže on se taky snažil, dělal všechno proto, aby na tom byl líp. A mě jeho cíl vážně bolel. ,,Musíte se naučit s chakrou zacházet líp. Zvlášť ty, Naruto." Odmlčel se Kakashi a protřel si oči. ,,Sakuro, vysvětli jim znovu jak chakra a její hromadění funguje." Sakura měla veškerou teorii v malíku. Měla až perfektní přehled. Mezi tím, co těm dvěma všechno vysvětlovala, skočila jsem ze stromu hned vedle Kakashiho. Kakashi byl dobrý kamarád a ještě lepší trenér, učitel. ,,Nepustíš se toho, že." ,,Slib je slib, Kakashi." Odmlčela jsem se. ,,Nemůžu ho porušit, zvlášť ne, když mě o to požádal Itachi." Oba jsme hleděli na tým, na to, jak Sakura zuřila, když jí do toho Naruto mluvil. ,,Je to tolik let. A v něm to jen sílý." Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic. ,,Chybí mi.." Prosto jsem to řekla, potřebovala jsem to ze sebe dostat. ,,Já vím. Já jen doufám, že měl ten idiot vážně dobrý důvod. Poštvat proti sobě téměř celou vesnici a i se svým mladším bratrem, který pořád vlastně trpí." ,,Jako by to bylo včera." Kakashi se zasmál. ,,Jako by to bylo včera, když jsme chodili na mise. Tolik zážitků." Jo, tolik zážitků. Třeba když jsme se po mých chuuninských zkouškách honili po Konoze. Joo, cítila jsem se trochu trapně, že on byl ve třinácti ANBU kapitán, s já ve dvanácti dělala Chuuninské zkoušky.

*o pět let dříve*
Měla jsem takovou radost, že jsem je zvládla, že jsem byla jedna z nejlepších. A Itachi měl radost se mnou, přestože on byl jen o rok starší a byl ANBU kapitán. Že jsem se při něm cítila fakt trapně. Leželi jsme vedle sebe u řeky s koukali na nebe. Itachi přišel před mými zkouškami z mise. Měl se vracet v den ukončení druhé části zkoušek. A on to stihl dřív. Všechno to urychlil a dal do toho mnohem víc. On to stihl sakra o pět dní dřív, jen kvůli tomu, aby viděl průběh mých zkoušek. Tak moc mě to potěšilo, když za mnou  přiběhl před učebnu dvacet pět, kde se měla konat první část zkoušek, aby mi popřál hodně štěstí a uklidnil mě. Tolik lidí kolem mě, a nejvíc jich bylo z Konohy. A ti z Konohy všichni koukali, protože Itachi měl být teď někde ve Větrné zemi. Jenže on stál tady. Nechápala jsem to, vůbec jsem to nepobírala. Kvůli mně. Pomalu nás vpouštěli do třídy a spolu s námi šli i jiní Chūnini, co nás měli hlídat. ,,Itachi!" Zařvalo asi pět z nich. Wow, asi jsem právě ohluchla. Neznala jsem ale ani jednoho z nich. ,,Jaktože už seš zpátky?" Zeptal se blonďatý nižší kluk s brýlemi. ,,Neměl jsi tu být až za pět dní?" Zeptal se další s oranžovými vlasy svým hrubším hlasem. ,,No.. jo.. měl." Poškrábal se Itachi nervózně na zátylku. ,,Tak co už tady děláš?" Zeptal se nějaký kluk, co teď přišel s hnědým delšími vlasy. ,,Jsi neuvěřitelný, jak se ti to povedlo?" Zeptala se nějaká blonďatá dívka s drdolem. Začala jsem si připadat navíc. A taky neviditelná. A mezi těmi všemi Chūniny mi bylo taky pěkně trapně. Asi se po chuuninsku vytratím. ,,No, prostě jsem si potřeboval pospíšit, tak jsem se trošku víc posnažil." Mysl rameny Itachi, jako by se ho právě zeptali na naprosto sentimentální věc. Dámy a pánové, ANBU kapitán Uchiha Itachi. Prosím o potlesk. ,,Posnažil? Tos tam jako nakráčel a řekl jsi, ať okamžitě navalí ten svitek, co nám vzali a běžel jsi zpátky?" Koukali na něj všichni jako já později na tu chuuninskou písemku. Hodně vyjeveně a nechápavě. ,,Prostě jsem neotálel. Přišel jsem, dostal stráže do kóma, dostal se dovnitř, vzal svitek a zmizel." Vysvětloval to s naprostým klidem. Jako by o nic nešlo. Popisoval to, jako kdyby popisoval recept na Ramen. Ale já to uvedu na přesnou míru. Nějaký důležitý svitek nám ukradli nějací ninjové z Větrné země. Třetí Hokage se domluvil s Kazekagem z Písečné, že se o to od nás někdo postará, tak poslali Itachiho. Nebylo to úplně snadné, ovšem z jeho vyprávění to tak zní. ,,Zní to, jako by ses šel projít za kamarádem a zapomněli ti otevřít." Poznamenal ten s oranžovými vlasy. Mykl rameny. ,,Spěchal jsem." ,,Proč?" Zeptal se blonďák. ,,Abych podpořil kamarádku." Otočil se na mě a usmál se. A já v tu chvíli nevěděla, jestli se mám cítit trapně, nebo jestli mám být nadšená. A byla jsem obojí, protože se vrátil kvůli mně dřív a protože na mě teď všichni koukali. Ale ten hřejivý pocit stál za to. ,,Už běž, uvidíme se potom." Usmála jsem se a šla směrem ke třídě.
A že celý ty zkoušky byly fakt sranda. Jednoho člena mého týmu skoro zabili v lese. Ten druhý zase skoro otevřel svitek nebe. Jo, mám v týmu dva blbce. No byla to komedie. A co se týkalo bojů, schytala jsem fakt parádní soupeře. První byl Hyuga a druhý někdo z Mlžné. Ale zvládla jsem to, a dost dobře. I když mě to stálo pár uzavřených Tenketsu. I tak jsem se vedle něj cítila slabá. ,,Jsi na sebe hrdá?" Přerušil najednou tok mých myšlenek můj milý ANBU kapitán. ,,Jo, jsem." Odpověděla jsem mu tiše. ,,Dostatečně?" Jen jsem mykla rameny. A ten kluk s sharinganem vedle mě se posadil. ,,Notak, ukaž mi, co v tobě je, Chuunine. Uteč mi." Pobídl mě. V tu chvíli, ani nevím jak, se ve mě nahromadilo tolik adrenalinu. A já se na povel zvedla a utíkala směr Konoha. Vyskočila jsem na strom a snažila se probíhat přes koruny, bylo to výhodnější.