𝒑 𝒓 𝒐 𝒎 𝒊 𝒔 𝒆

に

Už jsem byla skoro v Konoze a Itachi zatím nikde. Ale bůhví, je to ANBU kapitán, klidně už tam na mě může čekat se třema stinovýma klonama. Přeskočila jsem na první dům a utíkala dál. Snažila jsem se skrývat i líp, než na zkouškách. Protože tam mě nehonil ANBU. Skákala jsem přes balkony, lozila pod střechami a doufala, že mě ještě neviděl. Seskočila jsem z domu Haruno a utíkala mezi temnými uličkami Konohy tak tiše, jak to jen šlo. Byla to docela zábava, ale taky hodně stres a adrenalin. Protože já ho pořád nikde ani nezahlédla. Jako by prosto nebyl. A já si myslela, že mě bude mít už na jednom z těch stromů, i když jsem dělala vše proto, aby ne. Přeskočila jsem něčí plot a běžela po něčí zahradě, abych jim taky mohla skočit na plechovou střechu a skrývat se dál mezi nerovnoměrně vysokými a strmými střechami. Najednou se vedle mě mihl lidský stín, ale Itachi to rozhodně nebyl. Ze strachu jsem se rozutíkala ještě dál. Nahromadila jsem si chakru do chodidel, skočila na protější zeď a schovala se na chvíli pod přečnívající střechou. Když se po pár minutách nikdo neobjevil, vylezla jsem nahoru a přeskočila pár dalších. Zastavila jsem se někde uprostřed Konohy, když jsem si myslela, že už jsem dost daleko. V tom mě ale něco sejmulo a přišpendlilo dolů. Ani jsem tu rychlost nepostřehla. Tyčil se nade mnou ten kluk s havraními vlasy. ,,Mám tě, Eri." Poznamenal se svým roztomilým úsměvem a postavil se. Na pomoc mi podal ruku, kterou jsem přijala. ,,Ale byla jsi dobrá." Poznamenal. Zatřásla jsem hlavou a rozcuchala si tak už svůj dost pocuchaný fialový ohon. ,,Cítím se vedle tebe trapně.." Začala jsem. ,,cítím se vedle tebe tak slabá." Prozradila jsem mu konečně s očima zarytýma na svých nohou. Najednou mi bylo ještě hůř. ,,No tak.." Přistoupil ke mně a chytil mě za ruce. ,,budu tě trénovat, jestli chceš." Řekl a vystrouhal k tomu snad nejsladší úsměv. Pohlédla jsem mu do očí a úsměv mu oplatila. ,,Opravdu?" Zeptala jsem se nevěřícně. Hned jsem se cítila líp, fakt že jo. Zvlášť, když se na mě usmíval. ,,Opravdu." Potvrdil mi. A já mu štěstím skočila kolem krku. Co víc jsem sakra mohla chtít?

,,Nad čím ses zamyslela?" Zeptal se Kakashi aniž by na mě koukl. Asi nad něčím podobným, co ty. Věděla jsem, bylo mi jasný, že taky pátrá ve vzpomínkách na Itachiho, na našeho malého ANBU kapitána. ,,Myslím, na stejné téma, co ty." Odpověděla jsem mu. ,,Pamatuju si, když jsem ho na misi dostal poprvé." Odmlčel se. ,,Byl lepší, než jsem čekal." Přiznal tišeji. Pousmála jsem se. On je vážně talentovaný. ,,Naruto, nenamáhej se tolik, víš, že mě nepřekonáš." Ozval se Sasuke. ,,Sasuke, buď sakra zticha! Budu lepší než ty a stanu se hokagem!" Zakřičel na něj Naruto svým pronikavým hlasem. ,,Naruto, ty blbče, buď zticha! Nepodceňuj Sasukeho!" Zakřičela na oplátku Sakura. Povzdechla jsem si. Nepodceňujte se sakra vzájemně. Všichni máte potenciál. A Sasuke, že mě vůbec nepřekvapovalo to povýšené chování. On si chtěl vybudovat respekt. A docela mu to šlo. ,,Kakashi, na chvíli zmizím. Donesu ti jídlo. Chceš?" Otočil se a přívětivě se usmál. ,,Byla bys hodná." Jen jsem mu úsměv oplatila. ,,A co oni?" Zeptala jsem se. ,,Oni si počkají." Odpověděl mi.

Já totiž nutně potřebovala zmizet. Já totiž nutně potřebovala na to místo, na tu střechu, kde mě Itachi tehdy chytil. Najednou jsem pocítila příšernou potřebu tam jít. Jako by mě to prostě volalo, jako by si mě nostalgie přivolávala. A já si pro ni šla. Úplně jsem Kakashimu nechtěla prozradit důvod toho, proč mizím. Za jakým účelem odcházím. Při té příležitosti mě to prosto napadlo, jestli nemá hlad, jestli nechce něco přinést. Měla jsem jasno, co mu donesu. Ramen. Naruto sice asi nebude mít radost, že nemám i pro něj, ale Kakashi řekl, že prostě ne. Promiň, Naruto. Už jsem byla zpátky v Konoze, rozběhla jsem se, vyskočila na nějakou střechu a běžela směrem k domu Haruno a odtamtud na to dané místo. Upřímně? Já ještě pořád netušila, čí dům to byl. Čí dům bylo to tolik důležité místo. Možná jsem to ani radši nechtěla zjišťovat. Přeskočila jsem přes pár balkonů a směřovala pořád ke svému místu. Ten pocit byl pořád intenzivnější, čím blíž jsem byla, tím silnější to bylo. A já pořád zrychlovala. Celou mě to úplně vtáhlo. Vyskočila jsem, udělala kotrmelec a vstala. Byla jsem tady, konečně. Byl odtud krásný výhled na Konohu. Nebyla jsem tu od té doby. Úplně jsem to cítila, tu nostalgii. Živě se mi to přemítalo, ta vzpomínka, jak mi slíbil, že mě bude trénovat. Tolik mi chybí.

Po nějaké době jsem se zvedla a mířila Kakashimu pro oběd. Pro jeho ramen. K Ichiraku. Už jsem tam byla, vlastně jsem mu stála na střeše. Seskočila jsem dolů a zamířila dovnitř. ,,Ahoj, Ichiraku!" Mávala jsem na něj už od vchodu. ,,Ahoj, Eri! Co to bude?" Dospěla jsem si před něj na židli. ,,Ramen pro Kakashiho." Usmála jsem se na něj. ,,Oh, tak to si dám záležet." Řekl mi na to a schoval se někam do kuchyně. Chvilku jsem přemýšlela, jestli nechci taky, pak jsem si uvědomila, že ale vlastně vůbec nemám hlad. Ichiraku se za chvíli vynořil i s horkou polévkou. ,,Tady to máš, popřej mu za mě dobrou chuť." Položila jsem mu peníze na stůl a slezla ze židle. ,,Dobře, měj se." Ichiraku mi jen zamával a já se rychlým krokem rozešla směrem k týmu. A že jsem se snažila být vážně rychlá, aby mu to nevystydlo. Nejradši bych běžela, ale ráda bych ji donesla až na místo. Když už jsem tam skoro byla, všichni tři vypadali.. unaveně. A Kakashimu to evidentně nestačilo. Někdo by měl Naruta naučit využívat obě chakry. Přišla jsem ke Kakashimu, obejmula ho zezadu a zvedla pravou ruku, ve které jsem měla jeho ještě pořád horký oběd. ,,Tady to máš." Kakashi si převzal misku a já si stoupla vedle něj. ,,Děkuji ti, Eri." A přesně podle mého očekávání, tohle nešlo bez povšimnutí našeho milovníka Ramenu, Naruta. ,,Aaaaaaaaaaaa a proč já jsem taky nedostal Ramen?" Rozehřměl se Naruto a začal ukazovat na Kakashiho oběd. ,,Eri, proč jsi mi taky nedonesla?" Začal se zběsile ptát. ,,Protože ty si ho ještě nezasloužíš." Odpověděl mu Kakashi. ,,Až se dostaneš na tam tu větev," Ukázal Kakashi někam do výše mezi stromy. ,,tak se budeme bavit o Ramenu." Naruto jen něco naštvaně zabručel a otočil se. Dala jsem ruce k sobě a nahromadila chakru do chodidel. Obešla jsem Naruta a dala první nohu na strom, otočila se a šla k té větvi, na kterou ukázal Kakashi pozpátku, abych na ty tři viděla. ,,Až se dostaneš nahoru Naruto, koupím ti Ramen," Pohlédla jsem i na svého svěřence a cukrovou vatu. ,,vám dvěma taky." Naruto radostně vyskočil a hned se snažil nabrat chakru. Skočila jsem, zhoupla jsem se na větvi a doskočila k Sasukemu. Měl na tváři pokřivený úsměv. Vlastně pro mě stát vedle něj byla vážně zábava. Nebyla jsem totiž o moc vyšší, než on. Vlastně to, že jsem vypadala vyšší momentálně dělal můj vysoce posazený fialový ohon. ,,Co se tak tváříš?" Popíchla jsem ho. ,,Koupila bys mi ho i bez toho." Řekl sebevědomě. ,,Aby ses nedivil." Snažila jsem se mu snížit ego. ,,Vím, že jo." Oznámil mi.