𝒑 𝒓 𝒐 𝒎 𝒊 𝒔 𝒆

三十三

Stála jsem v dešti s Kakashim u náhrobku, ještě jsem dneska ani neviděla Sasukeho, přestože bych s ním asi teď měla být, ale místo toho tady stojím s Kakashim. ,,To je pro Hayateho?" Zeptal se za námi stojící Yugao. Možná bych s ní měla promluvit, ale.. já nemůžu. Nemám na nic. Ona místo odpovědi jen přišla k hrobu a položila na něj kytici. ,,Pohřeb třetího už začal, pospěš." Připomenul jí. ,,To platí i pro nás.." Hlesla jsem. ,,Neměla bys tam už být, Eri? Po boku Sasukeho a Asumy?" Zeptala se. ,,Měla, ale jak vidíš, stojím tady." Odpověděla jsem jí bez špetky jakéhokoliv citu. Cítím se.. prázdná. A smrt Hokageho to ve mně akorát prohloubila. ,,A ty, Kakashi, přišel jsi sem kvůli Obitovi? Měl jsi přijít už dřív, místo přemýšlení o omluvě, že jsi nepřišel včas." Vytkla mu. ,,To jsem udělal.. hned brzy ráno." Řekl Kakashi, když se k ní otočil zády. ,,Ale když jsem přišel, měl jsem pocit, jako bych trestal své staré bláznivé já." Vysvětlil jí. Jen jsem tam stála a nic neříkala, nemám na to sílu. Sotva jsem udržela své myšlenky. Shinobi nesmí projevovat své emoce, ale občas.. to ze sebe prostě potřebuješ dostat. Jenže já to v sobě neustále dusím. Nechci, aby mě někdo viděl tak slabou..

Už jsme stály s Kakashim mezi ostatními a já šla nejdřív najít Asumu. Dostala jsem se k němu a opřela se o jeho rameno. ,,Eri.." Šeptl. ,,Jsi pořád se mnou, pokaždé, když je něco špatně." Vzlykla jsem. ,,Krom toho, že ti pro jednou také chci být oporou já, ti to dlužím." Setřela jsem si slzu. ,,Kuso, nemám vůbec právo brečet, byl to tvůj otec.." ,,Eri, máš. Byl to Hokage.. Taky jsem byl tvůj sensei a záleží mi na tobě. Taky ti moc děkuju za podporu, ale myslím, že tě teď potřebuje někdo jiný." Řekl a ukázal hlavou na Sasukeho. Kývla jsem, utřela si slzy a šla směrem k němu, a taky k Narutovi. Po cestě jsem ještě obejmula Nejiho se Shikamaru a Ino se Sakuro a snažila se je podpořit mým nejpřesvědčivějším úsměvem, i když jsem to tak vůbec necítila, ale musela jsem tu pro ně být. Až nakonec jsem konečně došla k Narutovi a Sasukemu, obejmula je oba kolem ramen a přitáhla si je k sobě. ,,Ahoj, kluci.." Usmála jsem se na ně hřejivě a dala jim oběma pusu do vlasů. ,,Ahoj, Eri.." Hlesla oba. Chápu jejich pocity, až moc dobře. Protože já je momentálně opět dusím v sobě. Nesmím projevit jakoukoliv slabost, obzvlášť ne před nimi. ,,Iruko sensei, proč lidé riskují svoje životy pro ostatní?" Zeptal se sklesle Naruto. Naruto.. ,,Když někdo zemře, zmizí navždy... Se svou minulostí, tím, jak žil, i s budoucností. Mnoho lidí zemře ve válkách nebo během svých misí. Zemřou velmi lehce.. až překvapivě snadno. Hayate byl jedním z nich. Ti, co zemřeli měli své sny a cíle. Ale každý z nás v sobě nosí něco důležitého, stejně jako oni. Rodiče, sourozenci, přátelé... lásky... Ty, kteří jsou pro nás důležití. Věří a pomáhají jeden druhému... Když se jednou mezi lidmi zrodí pouto... vlákno, které vás k sobě poutá, zesílí, jak jde čas stále dál. Vymyká se to lidskému rozumu.. ale dokud oba chtějí, nikdo na světě není schopný vlákno přetrhnout... protože je to důležité." Itachi, jsem na něj naštvaná a jsem kvůli němu smutná, ale pořád to tam je. Tohle to pouto. Sasuke, Naruto, Kakashi, Asuma, Shikamaru, a další.. mám to tak u nich. Iruka to vystihl líp, než dobře. ,,Hai, myslím, že některým věcem rozumím, ale je opravdu bolestivé, když někdo umře.." Dodal Naruto. ,,Kdybych musela.. taky bych pro vás umřela.." Zkousla jsem si spodní ret, abych ten nápor vydržela. ,,Udělala bych všechno, ochránila bych vás za každou cenu." Vysvětlila jsem jim. Protože oni jsou pro mě všechno. Najednou jsem ucítila, jak mě někdo hladí po zádech. Otočila jsem se, Kakashi. Věnoval mi soucitný pohled a hladil mě dál. ,,Třetí Hokage nezemřel zbytečně. Zanechal něco důležitého v nás všech. Nakonec to pochopíš." Řekl Narutovi. ,,No, myslím, že opět většině z toho rozumím." Souhlasil Naruto. ,,Déšť ustal.." Ozvala se Sakura.

Vystřelila jsem na terč šíp. Trefa. A další, další, další, další a další. Potřebovala jsem ze sebe ten protivný smutek a zlost nějak dostat. Konec konců, svůj luk jsem už pěkně dlouho nevytáhla. Naposled, když jsem trénovala Ishikawu. No to už je ovšem nějaký ten pátek. V té době jsme spolu ještě nebyli v týmu. Vítr roznesl pištivý zvuk následovaný tupým duněním jak další šíp pronikl terčem. Rozešla jsem se směrem k němu, abych z něj vytáhla všechny šípy a mohla pokračovat. Zabránil mi v tom ale další letící šíp, který proletěl a rozpůlil jeden z těch mých. ,,Dlužíš mi šíp, kusoyaro." Podotkla jsem rozhořčeně a sebrala další šípy. Chvíli na to jsem uslyšela šumění listů a lehké praskání větví a hned na to dupnutí. To, že jsem na něj přišla a že jsem to já ještě neznamená, že musí slézt, jako chromý. ,,Musíš ovšem uznat, že jsem dobrý." Pokusil se si zvednout ego Ishikawa. ,,Dobrý jsi, samozřejmě, že ano. Učila jsem tě já." Při té příležitosti jsem si ho zvedla i já. ,,Ale lepší než já nejsi." Připomněla jsem mu důrazně. Od té doby, co jsem ho učila, až přes celou dobu, co jsme v týmu se snaží být lepší, než já. Upřímně musím říct, že je to jeden z nejlepších lukostřelců, co jsem kdy potkala, ale lepší než já prostě nikdy nebude. A to jsem ten luk aspoň rok, či dva nedržela v ruce. ,,Myslíš?" Snažil se mě přesvědčit o opaku. ,,Vždyť ho držíš v ruce po dvou letech." Děkuju, že jsi mi to osvěžil, Ishikawo. ,,Vím, i po těch letech to vím." Světlovlasý kluk si pořád nebyl schopný připustit, že to tak je. Nějak mu stouplo sebevědomí. ,,Víš, co, Ishikawo? Něco zkusíme." Napadlo mě, jak jej opět přesvědčit, že žák může předčit učitele, ale ne v tomhle případě. Ishikawa na mě jen povýšeně koukal těma zářivýma očima. Jak jinak. Stoupla jsem si do prostřed louky a začala s vysvětlováním. ,,Jdi a někam se ztrať. Tak, abych si tě nevšimla, samozřejmě, a zkus mě trefit." Jen se ušklíbl a byl pryč. Tak se ukaž. Zanedlouho už na mě letěl šíp. Rychle jsem se otočila jeho směrem, sundala si luk a chytila ho. V mžiku už letěl další, já jsem mezi tím natáhla tětivu a pustila. A můj šíp tím jeho proletěl, jakoby nic. Jako bych prostřelila list. Rozstřelila jsem ho a rozletěl se na dva kusy. Měla jsem jistotu, že tímhle ho dostanu a že na to nebude vůbec připravený. Moje jistota se potvrdila ve chvíli, kdy Ishikawa spadl ze stromu. Přetáhla jsem si přes sebe luk a zamířila k němu. Ishikawa vstal a probodl mě s nechápavým pohledem. ,,Jak jsi to udělala?" Položila jsem mu dlaň na rameno a přišpendlila ho ke stromu. ,,Říkala jsem ti, že jsem lepší. Mimochodem, přišla jsem si sem vybít emoce. Cos čekal? Že ani nenapnu tětivu?" Zvedla jsem na něj obočí. Myslím, že se ještě má co učit. ,,Už jste skončili?" Zeptal se ne moc přívětivě Sasuke. Sakra, vůbec jsem si nevšimla, že se tady objevil. I od něj se může Ishikawa učit. Pustila jsem Ishikawu a namířila si to k Sasukemu. ,,No jasně, promiň." Ještě jsem se otočila a zamávala na vykolejeného Ishikawu. ,,To, jak jsi rozpůlila ten šíp bylo fakt dobrý." Přiznal z ničeho nic kluk s Sharinganem. Zvedla jsem obočí. ,,To jsi nás sledoval tak dlouho?" Optala jsem se. ,,Ani ne, přišel jsem, když jsi chytila ten první." Jen jsem kývla.