𝒑 𝒓 𝒐 𝒎 𝒊 𝒔 𝒆

二十二

Hledáme je už týden téměř bez přestání. Jakoby zmizeli. Zabíjí mě to, ale musím je najít. Za každou cenu. Jenže, vážně to nezvládám. Zavolal si mě Asuma. Sama jsem s ním ale chtěla mluvit, už jsem to potřebovala, potřebovala jsem svého senseie. ,,Eri," Uslyšela jsem za sebou. Okamžitě jsem se mu složila do náruče. Věděla jsem, že u něj jsem v bezpečí. Že můžu projevit slabost, i když nerada. Asuma mě takhle nevidí poprvé. Za dobu, co mě trénoval mě takhle viděl mockrát. Taky mě už takhle v náručí držel mockrát. ,,Asumo," Vzlykla jsem. Přitáhl si mě blíž. ,,Povídej." Pobídl mě. ,,Já už nemůžu.." Hlesla jsem. ,,Pořád jsme je nenašli. Jakoby ani nikdy nebyli." Přiznala jsem. ,,Nevím, co mám dělat, já takhle nemůžu. Nemůžu ztratit, doslova ztratit, někoho takhle důležitého, taky někoho, na koho mám dávat pozor až do smrti. Já jsem zklamala." Vysvětlovala jsem mu. ,,Uklidni se, určitě je najdete, nebo se třeba sami vrátí." Šeptl. ,,Jak jsem to mohla dopustit.." ,,Není to tvá chyba." Skočil mi do toho. ,,Co, když už nejsou.." Zase jsem myslela na nejhorší. ,,Eri, tihle dva? Ti jen tak neumřou. Jich se tak snadno nezbavíš. Znáš je. Určitě jsou v pořádku." ,,Co, když mě taky opustili.." Hlesla jsem. ,,To by neudělali a ty to víš." Myslela jsem si to, ale teď si upřímně nejsem jistá vůbec ničím. Hlavně, když tady nejsou. ,,To jsem si taky myslela." Asuma mě pohladil po zádech. ,,Eri," Vydechl. ,,slibuju ti, že to bude zase dobrý. Jsem tady s tebou." Neslyšela jsem to tak před týdnem os někoho? ,,Asumo, tohle mi před týdnem řekl Kakashi. Je to akorát horší a ještě k tomu zmizel beze slova." Zbořila jsem hlavu víc do jeho hrudi. Nemám tušení, co mám dělat. Proto tady asi teď stojím s Asumou. Asuma je pro mě nesmírně důležitý. Naučil mě většinu toho, co teď umím. Byl tady vždycky se mnou, vždycky. Kdyby nebylo jeho, asi bych už nebyla. On a Kakashi si toho se mnou prošli nejvíc, byli tady se mnou v těch nejhorších chvílích. Moje vděčnost a láska k Asumovi je nekonečná. Nikdy mu to nebudu moc splatit.

,,Občas si říkám, proč jsi za ním nakonec nešla." Celý můj tým si potřeboval odpočinout, tak jsme celý dnešek uvolnili. Sotva jsme celý týden dělali něco jiného, než pročesávali Konohu a její okolí. Tak jsem se rozhodla nějakou dobu strávit s Asumou. ,,Dala jsem slib, slíbila jsem, že ohlídám Sasukeho, nemohla jsem." Vydechla jsem na to z plic hustý kouř a potáhla si z cigarety. ,,Překvapilo mě to, že jsi neodešla. Chápu, že jsi nechtěla porušit slib, i tak jsem se ale každý den divil, že tady pořád jsi. Sice jsi nebyla ANBU, ale i tak jsem věděl, že se svým kekkei genkai a svými celkovými schopnostmi máš na to, abys ses stala taky nebezpečnou osobou třídy S. Vlastně jsem každé ráno čekal, jestli se ke mně nedostane zpráva, že nyní jsi zařazená mezi nebezpečné osoby, protože jsi vyvraždila hlavní Hyuga rodinu a utekla jsi. Tohle bylo snad první, co mě po Uchiha masakru napadlo. Tušil jsem, že o něj nebudeš chtít jen tak přijít, i když je to zločinec. Byla jsi smutná a naštvaná a tak jsem nějaký takový výbuch čekal." Musela jsem se na něj otočit. Překvapil mě, hodně. ,,Asumo, nebudu ti lhát, taky jsem nad tímhle přemýšlela, ale že bys nad tím vážně přemýšlel i ty mě nikdy nenapadlo." Přiznala jsem. ,,Asumo, mám na tebe prosbu." Začala jsem. Asuma se na mě otočil a potáhl si z cigarety. ,,Potřebuju zase pomoct s tréningem Hinoarashi." Přiznala jsem. ,,Eri," Chtěl něco říct. ,,Asumo, prosím, potřebuju to. Navíc, ty s tím máš nejvíc zkušeností." Protřel si oči a znovu potáhl. ,,Proč jsi to vlastně přestala používat a trénovat?" Zeptal se s lehkým nepochopením. ,,Myslela jsem si, že to není potřeba, že už to nepoužiju, že je to moc." Zvedl na mě obočí. ,,Na to jsi přišla sama? Ty?" Jsem pitomá, zapomněl jsi? ,,Už jsem si to uvědomila.." ,,To brzo." Asumo, nešikanuj mě. ,,Pomůžeš mi teda?" Zeptala jsem se znovu. ,,Přijď, kdykoliv budeš mít čas. Jen musím zase najít nějaké vhodné místo, ať nezničíš Konohu ještě dřív, než se o to vůbec pokusí Orochimaru. ,,Ještě jsem to úplně nezapomněla.." Ohradila jsem se. ,,Víš co, ukaž mi hned, jak jsi na tom." Řekl najednou a postavil se. Cože? ,,Umíš tu klec ještě zničit?" Otázal se. Jak to mám vědět? ,,No, snad jo.." Zamyslela jsem se. ,,Bezva, zkusíš to na mě." Vyhrkl. Cože? Vždyť ho zabiju, doprdele, to ne. ,,Zbláznil ses?" ,,Ne. Navíc tě to podpoří v tom to zničit." Odpověděl mi. Úplně v klidu. Postavila jsem se a začala s pečetěmi. Uma, tori, hitsuji, tora, hitsuji, uma, tatsu. Spojila jsem prsty a namířila prostor mezi nimi na něj. Kolem Asumy se začala tvořit tak trochu větší klec, než jsem chtěla. Řekněme, že byla asi dvakrát nebo třikrát větší, než měla být. No, čekala jsem to horší. Hakai, oddělala jsem od sebe prsty a palce jsem nechala spojené. A klec fakt začala mizet. ,,Možná jsem myslel, že to bude horší. Zas tak velká nebyla, i tak, musí být aspoň dvakrát menší. Teď mi to celé ukaž na tom kameni." Ukázal. Hluboce jsem vydechla. Uma, tori, hitsuji, tora, hitsuji, uma, tatsu. Spojila jsem prsty, namířila na kámen, oddělala od sebe ruce a tleskla. Začal se tvořit vír, který byl stejně jako klec dvakrát větší, než by měl být. Spojil se s klecí a do chvíle kompletně kámen zničil. ,,Problém je velikost, musíš to ještě zmenšit, musíš líp ovládat velikost, dál rychlost. Trvá ti udělat to, musíš zrychlit, takhle ti každá oběť uteče. Až tohle vypilujeme, bylo by dobrý začít pracovat na technice tvého dědy." Oznámil mi. On se fakt zbláznil. Děda byl jediný, kdo takhle Hinoarashi ovládal. Zvedla jsem obočí. ,,Bude se ti to hodit." To rozhodně. ,,V každém případě, ale není to tak trochu nadpozemský výkon?" Zeptala jsem se. Děda zvládl Hinoarashi dělat jednou rukou. Bez pečetí. Když potřeboval, dokázal každou rukou udělat jednu. Nikomu jinému se to nikdy nepovedlo. ,,Zvládneš to." Pohladil mě po vlasech. ,,Tak, jako všechno." Dodal. ,,Tuhle situaci moc nezvládám.." Hlesla jsem. ,,Dokážeš to." Řekl mi. Kéž by. ,,Navíc," Začala jsem zase. ,,děda měl tři podstaty.." Poznamenala jsem. Já mám dvě. ,,To by s tím nemělo mít nic společného, zvládneš to i se dvěma. Tři jsou spíš čistá úleva, případně vylepšení. Tvůj děda je taky získal časem, stejně tak se to může podařit i tobě." Má více méně pravdu. Asuma o kekkei genkai naší rodiny ví víc, než já. Možná i to by mě měl doučit. A neměl děda kekkei tōkai? Já upřímně nevím. Měl mě moc rád a já jeho, ale umřel brzo a moc toho o něm nevím, za to Asuma znal ho a ví od něj i o našem kekkei genkai. ,,Asumo, k tomu tréninku přihoď i nauku o Hinoarashi a dědovi." Oznámila jsem mu. ,,To jsem měl udělat už když jsi byla Genin i přes tvé protesty." Poznamenal. Upřímně, ne, neměla jsem chuť trávit čas po společném tréninku s Asumou další hodinu nebo dvě, abych věděla něco o Hinoarashi nebo dědovi. Radši jsem utíkala za Itachim a cestou za tam se ještě stihla pohádat se Shirem. Jo, to byly mé Geninské časy. Tréninky, dango a Itachi.