Mise Orpheus

Přistání

„Pět set metrů nad povrchem," ozvalo se syntetickým mužským hlasem v kabině modulu. Josh byl opravdu rád, že skafandr má regulaci tělesné teploty a odvod potu, protože jinak by byl celý zmáčený, jak byl napjatý. Ze svého křesla, umístěného u jednoho ze čtyř průzorů v pilotní části modulu viděl, jak se povrch Měsíce přibližuje. Pozoroval různě velké krátery, kameny a někde v dáli zahlédl i pohoří tvořené šedou masou. 

„Čtyři sta metrů nad povrchem," ozvalo se opět z reproduktorů. 

„Dobře hoši, připravte se," oznámil Kells ze svého sedadla. Nikoho nenapadlo nic kloudného, co by řekl a tak mlčky seděli, připoutaní do sedadel. 

„Tři sta metrů nad povrchem." Josh opět vyhlédl ze svého okna. Snažil se zůstat v klidu, jak jen to šlo.  

„Dvě stě metrů nad povrchem." 

„Sakra ten hlas už mě začíná pěkně srát," promluvil najednou Woods. 

„No tak, mariňáku, uklidni se." napomenul ho Scott.  

„Ale Doktore," opáčil Woods s předstíranou dotčeností v hlase, „copak si nemůžu trochu ulevit?" 

Scott si povzdechl: „Rád bych ti připomněl, že jsme na otevřeném kanále a tvoje slova v Houstonu poslouchá tak padesát lidí."

 Josh si říkal, že Woods určitě obrátil oči v sloup. 

„Necháte toho hašteření, vy dva?" ozval se Kells. „Ještě nejsme ani na povrchu a vy už se do sebe pouštíte!" 

Bylo slyšet, jak se Woods hlasitě nadechuje, aby začal odporovat. Kells si toho evidentně všiml taky. „Už ani slovo!" vyštěkl na ně. 

„Sto metrů nad povrchem, vysunutí přistávacího podvozku" Oznámil opět hlas. 

Josh se pro sebe usmíval a přemýšlel nad tím, co by na to asi řekl Woods. 

„Padesát metrů nad povrchem." Hlas ho opět přivedl zpátky reality. Nyní byl napjatý jako struna. 

„Čtyřicet, třicet, dvacet, deset, pět." Modul se dotkl povrchu velice jemně. „Přistání dokončeno, vypnutí hlavního motoru potvrzeno." oznámil hlas. Josh si hlasitě oddechl. 

„Dobře hoši," ujal se slova Kells. „Rozepněte se a jde se." 

Josh se začal odepínat. Levou rukou se natáhl po sponě na břiše a rozepnul ji. Oba ramenní pásy sedadla vyjely nahoru. Josh si nasadil helmu a zapnul vysílačku, aby se mohl dorozumívat s ostatními. Vstal z křesla a přešel ke středu podlahy modulu, kde se nacházel kruhový otvor s žebříkem, dost velkým na to, aby jím člověk i se skafandrem prošel. Před ním do otvoru slézal Scott, Woods i Kells už byli dole. 

„Projdeme přechodovou komorou po dvou, první jdu já s Woodsem," promluvil Kells. Když se dole uvolnilo místo, tak slezl dolů i Josh.  

„Bojíš se?" zeptal se Scott.  

„To je to na mě tak vidět?" pokusil se zažertovat Josh. 

Scott se na něj zazubil. „To bude v pohodě, uvidíš." 

Josh přikývl. Nebyl si jistý, jestli by mohl něco říct, aniž by mu přeskočil hlas. Slezl dolů po žebříku, a Scott ho pobídl směrem k přechodové komoře. Kruhovým okénkem bylo vidět, že uvnitř nikdo není, a tak vešli. Josh šel první, a za ním Scott, který zavřel dveře a otočil pákou, aby je zajistil. Pak stiskl červené tlačítko, které bylo na stěně komory. Všude to začalo hlasitě syčet a Josh sebou trhl. Ten zvuk ho zpočátku vylekal, potom už byl jen nepříjemný. Jakmile nebyla v komoře atmosféra, nebylo slyšet už vůbec nic. Pak už bylo na Joshovi, aby páku na druhé straně komory otočil proti směru šipky na dveřích a otevřel je. Úplně první věc, které si všiml, byl kontrast světla na povrchu, s nekonečnou černotou vesmíru. S úžasem hleděl na tu zvláštní podívanou.

„Prosím tě," ozval se Scott. „Já vím, že je to uchvacující pohled, ale musíme se hnout." 

Josh se vzpamatoval: „Jo jo, už jdu, promiň," řekl a otočil se ke Scottovi čelem. Chytil se dvou madel na trupu a začal sestupovat po žebříku. 

„Je to trochu výška, tak nespadni," prohlásil Woods. 

„Budu se snažit," opáčil Josh. Byl už v na konci prvního žebříku. Na lodi byli celkem dva vysouvací žebříky, umístěné pod sebou, aby tvořili jeden velký, který dosáhne až k povrchu. Jakmile přelezl na spodní žebřík, vyrazil také Scott. Za chvíli byli už oba na zemi. Tam na ně čekali Kells a Woods. Josh si všiml, že Woods zvládl vzít samopal, aniž by ho viděl otevírat bezpečnostní kontejner. Připadalo mu to zvláštní. 

Kells nyní mluvil s někým ze střediska řízení mise. Jelikož hovořil přes soukromý kanál, nikdo nevěděl, o čem mluví. „K čertu," ulevil si najednou Kells. „Co se to sakra stalo?! Máme k dispozici tři satelity obíhajících Měsíc, tak proč to nefunguje?"  

Joshe napadla nehezká myšlenka. Co když něco, nebo spíš někdo nám ruší spojení? 

„Odsud to asi nevyřešíme. Budeme muset jít na tu základnu a zjistit, co se to tady vlastně děje. Ve středisku vědí, že jsme přistáli v pořádku, takže půjdeme k Asterii i tak, třeba odtamtud bude možné se spojit. Ještě něco vezmu a vyrazíme," rozhodl Kells.