Mise Orpheus

Základna na dohled

„Vidím to! Už je to vidět!" hulákal Woods do mikrofonu poté, co vylezl na malý pahorek. „Zahlédl jsem základnu! Vypadá v pořádku, ale je to ještě tak dvacet minut cesty a musíme zdolat ten kráter."

„Mohli bychom použít třeba vyjetou cestu od roverů, pokud bude někde blízko," navrhnul Kells. 

Josh byl příliš vyčerpaný věčným poskakováním ve skafandru, a tak byl rád, že si mohl alespoň na chvíli odpočinout. Také děkoval prozíravým konstruktérům těchto obleků, že pomocí hadičky v helmě může utišit svojí žízeň. Ovšem netrvalo to moc dlouho, a už zase byli v pohybu. 

K okraji kráteru dorazili za deset minut  poskakování. Pohyb ve skafandru byl opravdu namáhavý, a v kombinaci s náladou, která byla místy pod bodem mrazu, se vytvářela velice napjatá atmosféra. 

„Támhle, asi padesát metrů tímhle směrem," ukázal Kells. „Je tam vyjetá cesta, jak jsem předpokládal. Myslím, že bude nejlepší to sejít po ní, protože klouzat po stěně toho kráteru se mi fakt nechce." odmlčel se a podíval se po ostatních. Všichni souhlasili. 

Josh si nyní začal prohlížet měsíční základnu. Ta se nacházela v přibližném středu kráteru, na jehož okraji se právě nacházeli . Kráter se nazýval Posidonius. Samotná základna byla vybudována v jednom z menších kráterů, které vznikly postupem času, uvnitř původního kráteru. Základna využívala meteorem vyhloubeného prostoru pro podzemní části. Malý kráter byl uhlazen na vrcholu a tím vznikla plocha pro nadzemní část, která se skládala z hlavní čtvercové budovy, na kterou bylo napojeno několik dalších staveb, jako třeba vysílač, nebo parkovací stanice pro rovery. 

Čtveřice průzkumníků začala sestupovat stopou vyježděnou rovery. Bylo to o něco snazší, než kdyby klouzali po stěnách kráteru, ovšem stejně vyčerpávající. Jakmile se dostali na dno kráteru, rozhodli se, že si odpočinou. Všichni se posadili na různé kameny a balvany, které ležely všude okolo. Joshe napadlo, že pořídí snímek základny, která teď od nich byla odhadem nějakých šest set metrů. Natočil se tělem tak, aby kamera na jeho helmě zabrala základnu, a pak pomocí ovládání na levé ruce doostřil obraz. Pořídil snímek, a konečně se posadil. Připadalo mu to jako okamžik, ale Kells už je zase vyháněl na nohy. 

„No tak, pohněte těma línejma zadkama. Odpočinout si můžete na základně." 

„Jestli teda bude ještě nálada na odpočívání, až to tam prozkoumáme," jízlivě podotknul Woods. To všem připomnělo, proč zde jsou. 

Základna se s každým krokem přibližovala. Nyní mohli rozeznávat i detaily. Ve stanici pro rovery byl zaparkovaný pouze jeden rover, druhý nebyl nikde vidět. Před nimi se rýsoval i padesát metrů vysoký vysílač, který vrhal úzký pruh stínu, ovšem ne jejich směrem. Vzadu, za centrální budovou bylo vidět i stanoviště sběračů - automatických roverů, kteří sbírali měsíční prach a horniny, které byly poté zpracovány. Nyní se nacházeli zhruba tři sta metrů od základny.