Dokonalá nehoda

Part 1

Z pohledu Niyoung: Chodím s ním do třídy, už 3 roky a jediný co jsme si kdy řekli bylo ,,Ahoj" toť vše. Strašně mě to štve pokaždé když si s ním chci popovídat tak přede mnou radši uteče. Dělá mi to tak pořád a mě to mrzí, protože mám pocit že k němu něco cítím ale nevím to jistě. Pokaždé když se na mě podívá a já to zjistím radši dělá, že kouká zkrze mě. Je matematika a sedím jenom o lavici vedle něj, pokaždé když je tato hodina koukám na něj a sleduji jeho profil tváře jak kouká z okna na živoucí město a přírodu. Zasněná a beze smyslů jsem až po 3 slyšela hlas učitele:,, Slečno Niyoung je vám dobře?" zeptal se učitel a tím mě vytrhne ze snění. ,,Omlouvám se jsem v pořádku." S úsměvem jsem odpověděla učiteli a cítila jsem, že mi náchoví tváře když se na mě všichni podívali. Radši jsem začala naslouchat výkladu učitele ale moje tváře zůstavali pořád náchové, protože jsme měla pocit, že jeden pohled se do mě v píjí jako barva do papíru. Byl to on Taehyung.

Z pohledu Taehyunga: Znám ji od pohledu ale nikdy jsem neměl odvahu s ní promluvit. Pokaždé když jsem viděl, že se ke mě přibližuje, že si chce normálně popovídat nedokázal jsem to, vždy jsem radši nahodil pohled ,,Co chceš" a prošel jsem kolem ní aniž bych se ji podíval do očí abych necítil tu bolest, kterou cítila ona, když jsme jí toto dělal každý den. ,,Nenávidím matiku," zaklel jsem společně s Jinem. ,,Neboj bude to jako vždy samý bláboli, kterým nikdo nebude rozumět," zasmál se a šli jsme se posadit na svá místa. Než jsem si mohl sednout na své místo musel jsem projít kolem ní a buď se dívat do země nebo na její dokonalý obličej, který lemovaly dlouhé hnědé vlasy. Konečně jsem došel na místo a začla hodina tuto hodinu nikdy nedávám pozor, protože z okna sleduji pokaždé události, které se udílejí každý den.,, Slečno Niyoung je vám dobře?" ptal se jí učitel a bylo vidět, že ji vytrhl z přemýšlení.,, Omlouvám se jsem v pořádku." odpověděla s lehkostí a bylo vidět, že jí znáchověli tváře z toho jak se na ni ostatní dívají. Zbývalo asi 10 minut z hodiny a tentokrát jsem nekoukal z okna ale na ni o od té doby co na ni učitel promluvil. Bylo vidět, že pořád její tváře vypadají jako růže, které se chystají právě vykvést. 

Z pohledu Niyoung: ,,Deset minut do konce hodiny." Opakovala jsem si pořád v hlavě a ani jsem se nemusela otáčet abych věděla jestli se na mě dívá. Konečně zazvonilo a já vyběhla ze třídy jako ostatní jinak jsem se po chodbách vždy courala. Konečně jsem byla u své skříňky a snažila se zakrýt to jak mi hořeli tváře červenou barvou. Konečně jsem se té barvy zbavila a tak jsme si vzala věci na další hodinu a zavřela skříňku.