Dokonalá nehoda

Part 3

Z pohledu Niyoung: Konečně začala hodina a ve třídě bylo ticho. Učitel měl plno práce tak nám dal nějakou zbytečnou práci a nevšímal si nás. ,,Už jsi něco doplnila?" Ptala se zvědavě Neun, protože se ji nechtělo přemýšlet. ,,Ne nemám a stejně kdybych to měla tak opsat ti to nedám." Odpověděla jsem ji s menším úsměvem na rtech. ,,Jsi vůči mě zlá." Řekla naštvaně, ale přisunula se ke mně blíž, aby mi mohla koukat přes rameno. Po dalších otázkách co mi kladla jsem ji, už nevnímala a snažila se soustředit na práci v hodině, ale nešlo to. Koukala jsem na osobu co seděla přede mnou. I ze zadu vypadal dokonale.,,Halo, země volá Niyoung," ozvalo se vedle mě a já se vytrhla ze snění o něm. ,,Jo promiň, potřebuješ něco?" Zeptala jsem se a koukla na ni. ,,No je pryč půlka hodiny a ty jsi vůbec nepokročila v doplňování." Pohled mi oplatila a ukázala na stránku v sešitě, která zela prázdnotou. ,,Omlouvám se jsem mimo, tak se do toho pustíme ne." Ukázala jsem jí svůj oslnivý úsměv a pustila se do psaní úkolu, který jsem jí dávala opsat skoro každou hodinu.

Z pohledu Taehyunga: Začala hodina, učitel nám zadal práci a poté začal dělat svoje povinnosti. Jelikož jsme s kluka seděli v první řadě, takže jsme museli začít sepisovat úkol. ,,Jimine, už jsi něco doplnil?" Zašeptal jsem aby mě učitel nenapomenul. ,,No něco málo jo, ale nevím .... ." Ani to nedořekl a já mu sešit vzal a začal opisovat cvičení, které zatím měl. ,,Ty jsi tady ten chytrý, ale vezmeš mi sešit. Co pak se s tebou děje?" Se zájmem v hlase se zeptal a vzal mi sešit v půlce opisování, takže tam kde jsem zrovna psal se táhla dlouhá tmavě modrá čára od propisky. ,,Tak ti teda pěkně děkuji, teď to budu muset přepsat." Naštvaně jsem se na něj podíval. ,,A jenom pro tvoji informaci, přemýšlím jak s ní navázat konverzaci," řekl jsem s narudlými tvářemi. ,,Tak to potom jo." Usmál se, jeho úsměv byl upřímný a starostlivý. Oplatil jsem mu úsměv a měl jsem chuť jít k ní a promluvit na ni, i když byla hodina. Neudělal jsem nic jen jsem tam, tak seděl a sepisoval zadanou práci. Byl konec hodiny. Uklonili jsme se učiteli a vyšli z učebny. Stála tam přede mnou a chystala se odejít, měla na sobě tmavě béžový kabát, který kontrastoval s jejími vlasy. Rozešel jsem se k ní, ale dva kroky mi chyběli, abych s ní promluvil, viděla mě i přes to, že kolem ní byly další lidé. V jejích očích se objevovalo překvapení, ale i očekávání, že na ni konečně promluvím, ale neměl jsem tolik odvahy. Odešel jsem nechtěl jsem vidět bolest v jejím obličeji a proto jsem se ani neotočil, ale měl jsem pocit, že jsem promarnil nejlepší šanci svého života jak s ní navázat kontakt.