Dokonalá nehoda

Untitled Part 11

Z pohledu Taehyunga: Nebyl jsem ji schopen nic říct natož ještě pravdu co jsem na ni přichystal. Dostala ze mě jenom jednu hloupou větu a toť vše.V jejich očích byla vidět bolest, kterou jsem ji způsobil, i když jsem to tak nechtěl. Po poslední větě se otočila a chystala se odejít. ,,Tak ji zastav,, volalo mé svědomí, ale já se nedokázal pohnout. Odcházela, už jsem ji skoro neviděl. Konečně jsem se pohnul a rozběhl se za ní. Hledal jsem ji snad hodinu, než jsem ji uviděl musel jsem se dostat přes skupinku lidí. Seděla na lavičce a sledovala tok lidí. Její oči pořád byly jako skleněné kuličky, když se její pohled obrátil směrem ke mně. Zastavil jsem se a zíral ji do tváře, vypadala jako by ji právě smáčel podzimní déšť, ale nebyl to déšť bylo to, to že ji nejsem schopen říct pravdu. Postavila se a znovu odcházel, ale to už jsem nechtěl dopustit. Rozběhl jsem se k ní a rukou ji chyt za loket a otočil ji k sobě. Koukal jsem ji do uplakaných očí a ona koukala zase do těch mých, ve kterých viděla jenom bolest. ,,To co jsem udělal, už nikdy neudělám jen mi už prosím neodcházej," vydechl jsem tak potichu, že to mohla slyšet jenom ona. ,,Tak proč si nic neřekl, když jsem se tě ptala. Stál jsi tam a vypadal si jako když koukáš na ducha a né na lidskou bytost." Zašeptala a odvrátila pohled. ,,Nevěděl jsem, že mi někdo bude volat a máš pravdu měl jsem tě vzbudit. A nebo ještě líp měl jsem to nechat zvonit a zůstat tam s tebou a vidět jak se probouzíš," Zavzlykal jsem a znovu si její pohled přivlastnil, ale tentokrát už jsem nezůstal jen u jejího pohledu. Vrhl jsem se na její rty, chutnaly slaně kvůli slzám, které nám obou ztékali z očí, ale i sladce jako by právě snědla misku jahod s čokoládovou polevou. Ruce mi sjeli z jejich tváří na její pas a přitáhli si ji blíže. Pořád jsem věděl, že jsem jí neřekl celou pravdu.  

Z pohledu Niyoung: Tak moc jsem na něj byla naštvaná. Ani jsem se nepodívala jestli běží za mnou, chtěla jsem být od něj co nejdál. Zastavila jsem se až u laviček kde jsem si i na jednu sedla a rozplakala se. Po chvíli mi to přišlo jako hloupost, a tak jsem přestala. ,,Vždyť to je hloupost brečet kvůli němu,, proudilo mi v myšlenkách, ale nedokázala jsem ho dostat z hlavy. Chvíli jsem tam seděla a sledovala jak si lidé bezstarostně kráčí kolem mě. Otočila jsem se, abych se nedívala pořád jedním směrem a můj pohled zůstal stát na jedné osobě, která tam stála a zírala na mě. Postavila jsem se a znovu jsem ho chtěla opustit. Odcházela jsem, ale chytil mě za loket a obrátil si mě k sobě. Koukali jsme na sebe. Já na něj koukala s uslzenými oči a on se záblesky bolesti. Promluvil s bolestí v hlase: ,,Tak proč si nic neřekl, když jsem se tě ptala. Stál jsi tam a vypadal si jako když koukáš na ducha a né na lidskou bytost," zašeptala jsem a odvrátila od něho tvář. Znovu promluvil, ale tentokrát už vzlykal a můj obličej si znovu přitáhl, tak aby mi viděl do očí. Přivlastnil si můj pohled, ale věděla jsem, že nechce zůstat jenom u bolestného pohledu. Vrhl se mi na rty a já cítila jejich chuť. Chutnali slaně po slzách, ale i po sladké čokoládě. Ruce mu sjeli z mých tváří na můj pas a přitáhl si mě blíže. A já jsem mu je obmotala kolem krku, aby mě už nikdy nemohl pustit.