|·I love you· CZ-Taehyung·|

|·9·|

·DANIELLE·

S nechutí a otráveností, jsem pomalým krokem šla po chodníku k vedlejšímu domu. Svetr jsem si přitáhla více k tělu, přičemž jsem si dávala velký pozor na důležité papíry, co jsem pevně svírala v dlaních. S povzdechem jsem prstem stiskla zvonek.

Stále mi nedocházelo, proč Andy smlouvy neodevzdal sám. Když je dával i nám, tak pověřil právě mě, abych je předala klukům. Holky se k tomu nehlásily a jen řekly, že nejspolehlivější člověk ze skupiny jsem já. Byla a doteď jsem z toho rozhozená. Protože už pár dnů se snažím být zavřená v pokoji a vyhýbat se ostatním. No a teď? Si tam s předstíráním nakráčím, jakoby se nic nestalo.

Z přemýšlení mě vyrušilo otevření dveří, v nichž se objevila vysoká postava. "Ahoj Danielle, tebe bych tu vůbec nečekal." Jemné zachichotání mě donutilo zvednou hlavu. "Potřebuješ něco?" Krásný a vřelý úsměv na jeho čisté tváři, byl tak okouzlující. Uhlazené černé vlasy, po kterých si ještě přejel dlaní, aby měl jistotu, že nikde nevyčuhuje nějaký vlásek. Vypadaly tak jemně a leskle zároveň. Vínový svetr, mu hezky obtahoval štíhlý trub a mírně vypracovanou hruď. Šedé volné tepláky na něm doslova vysely. I kluk je hubenější a krásnější než já.

Sklopila jsem zrak k zemi. "Já, jen jsem přinesla tohle." Natáhla jsem k němu ruku s papíry, které si vzal a začal je zkoumal.

"Aha, nová smlouva. Děkuji." Jen jsem přikývla a otáčela se zády k němu. Už abych byla zpátky u nás, tohle bylo pro mě dost nepříjemné. "Počkej!" Zastavil mě v půlce cesty jeho hlas. Pomalu jsem se tedy otočila znovu. "Nechtěla bys mi pomoc? Potřebuji asistenta u vaření a nikdo z kluků není doma." Nepřestával se usmívat.

Jsem člověk, který nedokáže říct ne. I když se mi opravdu nechtělo, tak jsem byla zase zpátky u dveří.

···

·TAEHYUNG·

Utřel jsem si neposlušnou slzu z obličeje. S povzdechnutím jsem se opřel o sloup. Podíval jsem se naproti sobě, na druhý sloup. Vybavila se mi první naše společná noc, když jsem jí políbil. Bylo mi na nic. Vím, že jsme se moc neznali a byli spolu krátce, ale už za tu chvilku jsem si na Danielle až moc zvykl. Možná zním jak hloupý kluk v pubertě, ale ona byla jediná osoba, u které jsem se cítil být milovaný. Zapomněl jsem s ní na vše a užíval si jen její přítomnost.  

Jenže teď jsem to pokazil.

Kdyby mi jen řekla co jí trápí, tak bych jí pomohl daleko dřív. Kdybych to věděl, mohl bych předejít situaci, která se stala po tom co jsem přečetl ty odporné zprávy. Pořád vidím ten strach v jejich očích. Když jsem se neovládl a doslova hodil o zem jejím telefonem, který se rozpadl na několik kousků. Naléhal jsem na ní, protože jsem chtěl vědět kdo jí takhle tyranizuje. Ale akorát jsem to zhoršil. Celá se rozklepala a utekla ode mě pryč. 

Je mi to tak líto. Pálí mě na hrudi, když jen pomyslím na to, že budu bez ní. Musím jí pomoc, ať chce nebo ne. 

Začal jsem rychle utíkat a prodírat se mezi davy lidmi, kteří se jen za mnou ohlíželi. Bylo mi to jedno, chtěl jsem hlavně být u ní. Pomyslel jsem na to, že co když mě uvidí její spolubydlící? Ale kašlu na to. Ať to klidně vědí, že se o Danielle zajímám. Vlastně mě nehorázně štvalo, že ony znají Dani déle než já a nevšimly si, že se s ní něco děje. Už když jsme se seznamovali a měli společný oběd, tak ty její činy a výraz, když se před ní objevilo jídlo. Už to napovídalo o tom, že je něco špatně. 

Celý udýchaný jsem doběhl ke dveřím, na které jsem silně zaklepal. S dlouhým čekáním konečně někdo otevřel. Doufal jsem, že to bude Dani. "Taehyungu? Co ty tady děláš? Děje se něco?" S šokovaným pohledem na mě zírala Mia. Nechtěl jsem být hnusný, ale fakt jsem neměl náladu a ani čas se zrovna s ní zdržovat.

"Kde je Danielle?" Vyhrkl jsem. Nechápavě nade mnou zakroutila hlavou, ale nehodlala řešit co se děje.

"Myslím, že u vás. Šla odevzdat smlouvy." Víc jsem vědět nepotřeboval. Rozutíkal jsem se rovnou k našemu domu, abych tam byl co nejdříve. Musel jsem s ní mluvit, hned. Připadal jsem si, jakoby mi utíkaly vteřiny času mého života. 

Doslova jsem rozrazil dveře, rychle se vyzul a zamířil do obýváku. Čekal jsem, že jí tam uvidím. Jenže nikde nikdo nebyl, což bylo dost divné. Všude bylo hrobové ticho, až na tlumený smích v kuchyni. Její sladký smích, který jsem slýchával jen když byla se mnou. S úsměvem jsem se rozešel do další místnosti.

Zarazili mě dvě osoby.

Co se to tu sakra děje?