|·I love you· CZ-Taehyung·|

|·19·|

·TAEHYUNG·

Sám pro sebe jsem si povzdechl. Už je to skoro půl roku, jako bych jsem se z toho pořád nemohl vzpamatovat. Jako by mi pořád nedocházelo, že Dani teď tady se mnou už není. Nemůžu si zvyknout na to, že to co tu bylo, je už pryč. Ano, trápím se. Trápím se dost dlouho, jenže dnes tomu snad bude konečně konec.

Uslyšel jsem jemné zaklepání. Mírně jsem sebou trhl, když mě ten zvuk probral z myšlenek. Zvedl jsem se z postele a pomalým krokem došel ke dveřím, za kterými stála osoba, co se snažila o malý úsměv, ale stejně jí pak sklesl, když uviděla mou tvář. Kývla na mě hlavou, jako náznak pozdravu. "Můžeme?" Optala se a prohrávala si v ruce s klíčky od auta. Jen jsem přikývl, pak si došel do pokoje pro bundu a vrátil se zpátky ke dveřím, které jsem následně zavřel. V tichosti jsme oba kráčeli z hotelu na parkoviště, kde už stálo její auto. Nastoupili jsme si a mohli tak vyjet.

"Jedl si něco?" Zeptala se mě, když jsme stáli na červené a ona zrovna ladila rádio.

Protočil jsem oči. "Myslíš si, že zrovna dnes mám mít chuť k jídlu?" Možná jsem tohle řekl až moc ošklivě, ale opravdu jsem neměl náladu o nějaké starání se na mou osobu. Tohle nemám zapotřebí, není o mě, ale o Dani.

"Taehyungu." Povzdechla si a stočila pohled ke mě. "Danielle by to takhle nechtěla, aby ses-"

"Mlč!" Vykřikl jsem a věnoval jí ne moc pěkný pohled. "Danielle tu není, už není taková jaká byla a ty to moc dobře víš, Paige! Víš, že mě nezná a nevím o mě, takže si laskavě tyhle kecy nechej pro sebe." Začínal jsem dost litovat toho, že jsem souhlasil o návštěvě a setkání s Dani. Nebyl jsem si jistý jestli dělám dobře, když jí zase po té době uvidím. Neublížím jí tím? Neublížím sobě? Mám strach o nás oba. O nás.

···

Netrpělivě jsem postával na chodbě. Chodil jsem sem a tam, jakoby tam Paige s ní byla hodiny. Proč jí to tak dlouho trvá? Jsem nervozní, takový jsem snad nikdy nebyl. Bylo mi špatně od žaludku, možná jsem něco přece měl sníst. Kdo by to řekl, že zrovna já navštívím ústav pro psychicky nemocné. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna osoba, kterou jsem tak moc miloval skončí tady.

Pak se za mnou ozval skřípající zvuk dveří, z kterých následně vyšla Paige. Podíval jsem se jí do tváře, v které bylo tolik zmatku a smutku. Po tomhle pohledu na ní se mi udělalo dost nevolno, proč jsem tak nervozní? Nejraději bych Paige popadl za ruku a donutil jí, aby mě odvezla na letiště a já se tak mohl vrátil co nejrychleji do Soulu. Hlavně abych byl pryč odsud. Nechci tu být, není mi tu dobře. Tak nějak tuším, že mi to pomůže, až uvidím Dani, ale nemám z toho dobrý pocit, ani trochu.

"Taehyungu." Oslovila mě Paige, která si sedla na menší gauč, co se nacházel na chodbě. Vyděsilo mě, jak se rychle změnilo její chování. Když vcházela s úsměvem do toho pokoje, tak jsem si nemyslel, že bez něj vyjde zpátky. Co se proboha stalo? Sedl jsem si k ní a čekal co řekne. "Uh, musíš jí to říct. Musíš jí říct to všechno. Poslouchej, nevím co přesně mezi vámi bylo, ale ať to bylo hezké nebo ne, tak jí to všechno řekni. Musíš, rozumíš?" Upřeně se mi dívala do očí. Říkala to tak naléhavě, jakoby šlo o život.

Přikývl jsem. "Dobře, řeknu." Už jsem se postavil a chtěl jít k pokoji, který patří Dani.

"Počkej!" Zastavila mě ještě. "Ať vypadá jakkoliv. Ať se chová jakkoliv. Taehyungu nezapomínej, že je to pořád ta stejná Danielle. Tvoje Danielle." Po jejich slovech mi přejel nepříjemný mráz po zádech.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře.