|·I love you· CZ-Taehyung·|

|·21·|

·TAEHYUNG·

Vešel jsem, pohled zabodnutý do podlahy. Bál jsem se, tak moc jsem se bál podívat na Danielle. Vím, že je to ode mě dost ošklivé, ale už jen ten pocit, že se mám na ní podívat po půl roce. Zavřel jsem za sebou dveře a odvážil se zvednou zrak ze země. Začal jsem se rozhlížet po docela prostorné místnosti, čekal jsem že to tady bude působit depresivním dojmem, ale opak byl pravdou. Byl to normální útulný pokoj, takový který se k Danielle hodí. V kterém se určitě musí cítit dobře.

Mé srdce se najednou tak rychle rozbušilo. Nebyl jsem schopný ani pořádně dýchat, jakoby měl přijít můj konec. Cítil jsem nepříjemný pot po celém svém těle, přitom mě dost děsil ten mráz po zádech. Z toho pohledu, který jsem právě viděl, mi bylo smutno. Tolik věcí mě tak zamrzelo. Třeba by tohle být nemuselo, kdyby všemu bylo jinak. Mohl jsem pro to něco udělat, aby takhle Danielle netrpěla? Mohl jsem tomu zabránit?

Její drobná postava seděla v křesle u okna, kolena měla přitažené k hrudi a tváří byla otočená k výhledu z okna. Vypadala tak jinak a přitom stejně, když jsme se viděli naposledy. Teda já jí viděl, ona mě ne. Každý den jsem chodil do nemocnice, abych si byl jistý, že je v pořádku. Dlouhé hodiny až do večera jsem trávil jen u ní, přitom jí držel za ruku a čekal. Pak po čtrnácti dnech po té věci co se jí stala, se měla probudit. Celou noc jsem nespal, byl jsem tak nadšený, že se probudí a bude moci mě vidět s úsměvem na tváři. Jenže, vše bylo jinak než jsem si myslel. Doktor, který se staral o stav Danielle, mě poslal domů. Pamatuji si, jak jen řekl, že pokud mi na ní záleží, tak jí navždy opustím a zapomenu na to co bylo.

Po jeho slovech jsem si připadal jako malý kluk. Mé slzy několik nocí se vsakovaly do polštářů, byl jsem zmatený a zničený. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě ztráta Danielle až tak bolela. Nevěděl jsem přesně proč jí nemůžu vidět, ale něco mi říkalo, že dělám pro ní to nejlepší. A to jsem taky chtěl. Chtěl jsem, aby byla šťastná a žila spokojený život. I když já se trápil, vlastně do teď tomu tak i je.

Její tmavě hnědé vlasy, byly pěkně svázané v dlouhém copu. Bílý úbor, který se skládal z trička s dlouhým rukávem a volnými kalhoty, jí dělal neskutečně krásnou, tak čistou. Pomalými kroky jsem došel ke dvou křesel u okna. Na jedno z nich jsem se taky usadil a strnule se opřel zády o opěradlo. Těžce jsem polkl a trhavě se nadechl. Už teď to pro mě bylo těžké, protože jsem měl v sobě tolik smíšených pocitů a to se ještě nic nestalo.

Chtěl jsem už něco říct, ale pokaždé co jsem se nadechl, tak se má slova vytratila.

Nevěděl jsem jestli mám začít tím, že se zeptám jak se má, ale to by bylo hloupé, v téhle situaci. Netušil jsem ani jestli je vhodné, abych jí připomínal co se stalo. Pak jsem si vzpomněl, že Paige mi dala jasně najevo, že musím říct vše.

A tak jsem začal.

"Ahoj Danielle." Můj hlas zněl tak zaskočeně až nepřirozeně, proto jsem si ihned odkašlal. "Povím ti příběh, tak prosím, jen mě poslouchej a doufám, že se po tomhle na mě nebudeš zlobit." Vydechl jsem přebytečný vzduch z mých plic, který se během mého krátkého mluvení vytvořil.

"Ještě než začnu. Chci jen říct, že se za všechno moc omlouvám."

Pořád tě miluji.