|·I love you· CZ-Taehyung·|

|·12·|

·TAEHYUNG·

"Taehyungu! Snaž se trochu." Zahulákal na mě přes celou místnost Sean, když jsem opět spletl kroky. Frustrovaně jsem vydechl všechen vzduch z mých plic. Nemohl jsem se soustředit na své tělo, které mě při každém kroku víc a víc bolelo. Pár týdnu bez žádného pohybu se na mě teď dost podepsalo. Byl jsem celý rozlámaný a upocený, taky mě od nervů začala bolet hlava. 

Už jsem dál nemohl. 

"Co děláš?!" Vykřikl jsem rozčíleně na Hobiho, který se mi připletl pod nohy. Nad mým křikem přestali všichni se svým tancem, pak se jejich šokované pohledy obrátily na mě. Zatnul jsem naštvaně čelist a rozešel se pro svůj ručník, který se válel vedle tašky na tréning. Uslyšel jsem za sebou šepoty, které měly určitě narážky na mé chování. "Za chvíli jsem zpět." Sykl jsem mezi zuby a odešel.

···

Otřel jsem si zpocený obličej do ručníku. Opřel jsem se zády o chladnou zeď, jakoby se mé tělo hned o trochu víc uvolnilo. Co se to se mnou děje? Takový nejsem. Nejsem na ostatní zlý, nejsem výbušný, ani tak napjatý jako teď. Musí to být tím stresem, který se na nás všechny hrne ze všech stran. Už od rána co jsme sem dorazili, je tu neskutečná panika. Sean se bojí, že nejsme dost sehraní, pak je tu obava o zpěv, aby byly naše hlasivky dostatečně procvičené. Dále nás ještě čeká zkoušení oblečení, které budeme mít na vystoupení. 

Jsem neskutečně utahaný a to jsou teprv dvě hodiny odpoledne. 

Taky jsem dost nervózní z toho jak budou reagovat naše fanynky, na holky. Po vyhlášení novinky, že skupina The Smiles budou naše předskokanky, se ozvalo dost pozitivních zpráv, ale taky tam byly i ty negativní. Měl jsem strach, že po zítřejším vystoupení, bude vše jinak.

Bál jsem se i o Dani. Bude to přece její první vystoupení před tolika lidmi, kteří od ní budou očekávat jen to nejlepší. Bojím se, že toho na ní bude moc. Je křehká a tak zranitelná. 

Ale ona to určitě zvládne. Věřím tomu, že ještě všem vytře zrak. 

Musel jsem se sám pro sebe usmát, při pomyšlení na ní. 

"Tae?" Uslyšel jsem vedle sebe jemný hlas. Nadzvedl jsem svou hlavu a pootočil jsem jí na osobu, která mou mysl tak moc pobláznila. "Jsi v pořádku?" Její hlas zněl tak ustaraně. Došla ke mě a její dlaně přitiskla na mou horkou tvář. Oči se jí doširoka rozšířili. "Doslechla jsem se, že jsi odešel zrovna uprostřed tréninku. Co se stalo?" 

Nemohl jsem se přestat usmívat. Svými rukami jsem ty její oddělal z mé tváře, a pak je jemně sevřel v dlaních. "Připomíná mi to minulou situaci." Řekl jsem, nad čím se ona nechápavě zatvářila. "Když jsi byla nemocná, tak jsi taky byla právě tady. Měla jsi horečku, ale já jsem jen mírně rozhozený. Nic mi není, teď už ne, když jsi tu se mnou." Přivinul jsem si její ruku k ústům a na hřbet jí vtiskl polibek. 

Sladce se zasmála a hned na to mě objala kolem pasu. 

Objetí jsem jí obětoval tím, že jsem své paže ovinul kolem ní. "Je toho dneska moc, všichni pořád pospíchají, aby se všechno stihlo. Už toho mám dost, dokonce jsem i Hobimu vynadal." Smutně jsem si povzdechl. Mrzelo mě to, nechtěl jsem být na něj hrubý, ale tu chvíli jsem se neovládl. 

Dani se trochu ode mně oddálila, aby se mi mohla dívat do očí. "Hobi ti to určitě odpustí. Všechno bude v pořádku, neboj. I my máme na pilno, všichni nás zahrnují informacemi, kterým vůbec nerozumím." Lehce se zasmála, to i mě donutilo k pousmání. "Zkrátka, musíme to oba vydržet. Obávám se jaké to bude zítra, ale uklidňuji se tím, že pak budu s tebou." Z mých boků posunula své ruce k mému krku, za který si mě přitáhla blíž k sobě. 

"Už teď se nemůžu dočkat." Šeptl jsem a následně přiložil mé rty na ty její.